aerobní [a-e] příd. biol. vyžadující k životu
vzdušný kyslík; v. též anaerob
. .
aerobus m. let. (rozliš od airbus)
dopravní letoun pro 300-400 cestují-
cích, létající na středních a dlouhých
tratích ve výšce 9 000 až 11 000 km
rychlostí 900-950 km za hod.; kategorie
těchto letounů. (V odborném tisku se
užívá termínu velkokapacitní letadlo,
angl. wide-body airliner [vajdbody
érlaj-n).)
. .
aerodrom m. (6. j. -u) zř. letiště
. .
aerodyn m. (6. j. -u) fyz. letadlo těžší než
vzduch
. .
aerodynamický příd. k aerodynamika ;
snadno překonávající odpor vzduchu;
a-é paradoxon v. hydrodynamický
. .
aerodynamika ž. nauka o pohybu vzduš-
nin (tj. plynů a par) a jejich účinku na
tělesa v nich ponořená
. .
aerofiltr m. biologický filtr k čištění
odpadních vod
. .
aerofon m. hud. hudební nástroj, jehož
tón vzniká chvěním vzduchového
sloupce (např. flétna, klarinet, křídlov-
ka aj.); v. též chordofon , idiofon ,
membránofon
. .
aerofotogrammetrie ž. urěování rozměrů
fotografickými snímky provedenými z
letadel na dvou různých místech
. .
aerogram m. (6. j. -u) pošt. listovní
zásilka na zvláštním blanketu před-
nostně letecky dopravovaná (zejm. do
zámoří)
. .
aerolit m. (6. j. -u) geol. kamenný
meteorit
. .
aerologie ž. obor meteorologie za-
bývající se výzkumem vyšších vrstev
atmosféry 1 nad vrstvou, kterou lze
zkoumat obvyklými metodami pozem-
ních meteorologických stanic
. .
aeromechanika ny-] ž. fyz. nauka
o rovnováze a pohybu plynů
. .
aerosol m. (6. j. -u) odb. soustava
obsahující kapalinu n. tuhou látku
rozptýlenou ve formě malých částic v
plynu, zejm. ve vzduchu např. mlha,
kouř); výrobek (léčivo, kosmetický
přípravek ap.) založený na této sou-
stavě a rozprašovaný pod tlakem
. .
aerostat m. (6. j. -u) fyz. letadlo lehčí než
vzduch (balon, vzducholoď)
. .
aerostatika [-ty-] ž. nauka o rovnováze
vzdušnin (tj. plynů a par) a těles do
nich ponořených
. .
aerotaraxi s. neskl. malé nájemné letadlo
. .
aerotechnika [-ny-] ž. obor zabývající se
zužitkováním plynů k technickým úče-
lům
. .
aeroterapie ž. léčení vzduchem
. .
afázie ž. med. částečná n. úplná ztráta
naučených schopností dorozumívat se
řečí
. .
afebrihií příd. bez horečky
. .
afekce ž.1. prudké pohnutí mysli; záchvat
2. med. chorobné ostižení
. .
afekt m. (6. j. -u, -ě 1. prudké pohnutí
mysli, porušení duševní rovnováhy 2.
hledanost, strojenost
. .
afektovaný příd. hledaný, strojený
. .
afel m. (6. j. -u), afélium s. (2. j. -ia)
hvězd. bod na dráze planety n. komety
nejvíce vzdálený od Slunce; odsluní; sr.
perihel
. .
afera ž. nepříjemný, pohoršlivý a senzační
případ, skandál
. .
aff - v. též af-
. .
affettuoso [afetuózo) přísl. hud. s citem,
náruživě
. .
afgánský,afghánský příd. k Afganistan,
Afgánistán m.( 6. j. -ě,
-u); A. je stát ležící v. od Iránu (v.
íránský) a j. od Turkmenistánu (od 26.
12.1991 SNS, tj. Společenství nezávis-
lých států)
. .
afinace ž. čištění, zjemňování, zušlechťo-
vání; cukr předběžné čištění surového
cukru; hut. oddělování kovů od příměsi
. .
afináda ž.meziprodukt vznikající afinací
. .
afinita [-ny-] ž. kniž. příbuznost; geom.
jistý druh příbuznosti geometrických
útvarů; chem. selektivní snaha prvku
n. sloučeniny chemicky n. i fyzikálně
reagovat s jinou chemickou látkou; bot.
vztah (dobrý n. špatný) mezi podnoží
(v. ablaktace ) a roubem n. očkem,
jejich vzájemná přizpůsobivost; práv.
poměr určité osoby k příbuzným jejího
manžela n. manželky, švagrovství

adverbiální příd. jaz. příslovečný, mající
funkci přísloveč. určení (v. adverbiale)
. .
adverbium s. (2. j. -ia, 7. mn. -ü) příslovce
(rozlišuj od příslovečného určení) =
neohebný slovní druh, jehož základním
významem je pojmenovávat místní,
časové aj. vztahy vlastností, dějů a
jiných vztahů a jenž je ve větě
nejčastěji příslovečným určením
. .
ad verbum audiendum [-dy-] kniž. k vý-
slechu; na slovíčko (doslovně: k slovu,
jež má být slyšeno)
. .
adverzativní [-tý- i -ty-] příd. odporovací:
jaz. a. spojení = s., jehož členy nebo
věty (a. souvětí) se kladou proti sobě n.
jsou v rozporu; a. spojka (např. ale,
avšak, však
. .
ad vocem [vó-] kniž. stran (čeho), co se
týká (čeho)
. .
advokát m. 1. osoba právnicky náležitě
vzdělaná a zvl. kvalifikovaná, oprávně-
ná poskytovat právní pomoc, zvl. za-
stupováním před soudy a orgány státní
správy; právní zástupce, obhájce 2. ob.
vůbec kdo hájí (dělat někomu a-a) 3. a.
ďáblův (spr. promotor fidei [prómó-jí])
= osoba mající při kanonizačním J.
procesu podávat všechny možné ná-
mitky proti kanonizovanému, advoca-
tus diaboli [-ká- dyjabolí]; přen. ob-
hájce špatné věci
. .
adžornamento v. aggiornamento
. .
ae v. též e-, é-
. .
aeolidikon [eolidy-) s. (2. j. -ka) hud.
fysharmonika
. .
aeolský v. aiolský
. .
aerace ž. nasycování (vody, půdy) vzdu-
chem, umělé větrání, provzdušňování
. .
aero [ob. též éro) s. zř. letadlo
. .
aero- I první část složených slov spojující
část druhou s významem řec. slova aér
= vzduch jako s jejím předmětem
. .
aero- II první část složených slov spojující
část druhou s významem slova aero-
plán
. .
aerobik [a-e-) m. sport. pohybově rytmic-
ká cvičení vycházející z přirozeného
spojení pohybu a hudby, dostatečně
intenzivní a dlouhodobá, ovlivňující
aerobní metabolismus (tj. souhrn
vzájemně podmíněných pochodů lát-
kové přeměny, závislých na prostředí a
působení kyslíku)
. .

. .
adresograf m. (6. j. -u) druh rozmnožo-
vacího stroje na tištění stále se opaku-
jících adres n. různých osobních údajů
(např. zaměstnanců),adrema ž. (něm.
Adressiermaschi)
. .
adriatický y-] adrijský příd. k Adrie =
Jadran t. část Středozemního moře
mezi Itálií, Jugoslávü a Albánií, nebo
jeho východní pobřeží)
. .
ads- [ats-]
. .
adsorbovat ned. i dok. chem., fyz. za-
držovat, zadržet na svém povrchu
částice jiných látek (adsorpcí)
. .
adsorpce (nikoliv adsorbce) ž. chem., fyz.
nahromadění plynné nebo rozpuštěné
látky na povrchu jiné látky tuhé n.
kapalné, zejm. látky mající velký
vmtřní povrch (uplatňuje se hlavně
při čištění vzduchu, roztoků atp.)
. .
adstringens s. (v j. č. neskl., v mn. 1.
adstringencia, 2. adstringencií, 7. mn.
-cii) med., lékár. léčebný prostředek
místně zužující cévy a snižující vy-
měšování
. .
adultní příd. dospěl
. .
ad usum [at úzum kniž. (někoho) pro
potřebu někoho- ad u. delphini [del-
fíný] = pro potřebu dauphina [doféna],
t. někdejších fr. korunních princů
původně totiž byly zvlášt pro ně
upravovány knihy klasiků j vypouště-
ním závadných míst; proto dnes užívá-
no zprav. o něčem záměrně uprave-
ném)
. .
adut, atut m. (6 -u) kart. trumf v
některých hrách např. v bridži)
. .
advent m. (6. j. -u, -ě) cirk. přípravné
období čtyř předvánočních neděl (jeho
začátek může připadnout do rozmezí
27. 11: 3. 12); přen. doba očekávání,
nadějí; A.: román J. Glazarové t 1977
. .
adventista [-ty-) m. (1.mn.-é) stoupenec
adventismu tj.protestantského
náb. směru založeného W. Millerem (t
1849), hlásající brzký nový Kristův
příchod na svět
. .
adverbální (rozlišuj od adverbiální) prid.
jaz. závislý na slovese: genitiv (tj. 2.
pád) a.: potřebovat pomoci
. .
adverbiable (-já-) s.neskl.(7.j.též -m) jaz.
příslovečné určení = větný člen roz-
víjející adverbium, adjektivum ,
nebo sloveso
. .
adverbializace ž. jaz. přechod slova
jiného slovního druhu k adverbiím;
v. též transpozice

Pojmy

. .
adjustovat ned. i dok. (co) opatřovat,
opatňt vším potřebným, náležitě vy-
pravít; připravit a seřídit k činnosti
(např. nálož); a. spis = opatňt ho všemi
potřebnými doklady, přlohami apod.;
dč voj. a. vojáka = opatřit předepsanou
výstrojí
. .
adjutant m. řidč. pobočník (tj. důstojník
přidělovaný pro osobní službu a jako
tajemník někt. velitelům)
. .
adjutum (-jú-] s. (2. j. -ta) več spr (dř.)
služební plat státního zaměstnance v
provizorním (zatímním) tříletém až
šestiletém čekatelském služebním po-
měru před definitivním ustanovením;
čekatelné
. .
adlatus [-lá-] m. (2. j. -ta l. mn -ti -tové)
(dř.) pomocník, náměstek (hlavně u
vyššího úřadu); hovor. pomocník vůbec
. .
ad libitum kniž. libovolně: hud. v libo-
volném tempu; možnost vynechat hlas
. .
ad limina apostolorum (-lí- -ló-] cirk. "k
prahům apoštolů" (lat. ad = k, limen s.
=práh, příbytek, apostolus m.=apoš-
tol) kanonická 2 návštěva Papeže,
kterou mají vykonat každých pět let
biskupové urč. země a podat zprávu
o stavu církve ve svých diecézích apod.
. .
administrace (-ny-] ž. řízení a vedení
správní a obchodní stránky, zvl. novin a
časopisů; kancelář, oddělení obstaráva-
jící tuto stránku; řidč. vláda
. .
administrativa [-ny-tý- i -ny-ty-;] ž. řízení,
vedení, vyřizování veřejných, zvl. stát-
ních záležitostí; orgány touto činností
pověřené
. .
administrativní [-ny-tý- i -ny-ty-) příd.
správní; přen. hanl. byrokratický,
tvrdě a bezohledně nařizující s při-
hlédnutím jen k liteře zákona n.
nařízení
. .
administrátor [-ny-) m. úředník mající na
starosti správní a obchodní stránku
závodu; správce administrace; cirk.
prozatímní správce farnosti
. .
admirál m. (1. mn. -ové) l. vysoká
důstojnická hodnost ve válečném ná-
mořnictvu odpovídající hodnosti gene-
rálplukovníka 2. zool. babočka admirál
(Vanessa atalanta) = tmavý motýl s
červeným lemem na spodních křídlech
a s příčnou červenou páskou a bílými
skvrnami na předních křídlech
. .
admise [-se, nikoli -ze) ž. vstup pracovní
látky do stroje
. .
admitance ž. elektr. zdánlivá vodivost (sr.
impedance, reaktance)
. .
adnominální příd. jaz. závisl na podstat-
ném jménu (substantivu j, např. úpatí
hory
. .
adnotace v. anotace
. .
ad notam [nó-] kniž. na vědomí
. .
adolescence ž. ped. věkové údobí mezi
pubertou a dospělostí
. .
adonský příd. liter a. verš = skládající se z
daktylu a trocheje, daktylský diametr
nazvaný podle Adonida
(1 p. Adonis m.), maloasijského a
syrského božstva rodící se a umírající
přírody
. .
adopce, adoptace (rozlišuj od adapce,
adaptace) ž. 1. osvojení; přijetí za
vlastní dítě 2. vůbec přijetí něčeho n.
někoho
. .
adoptivní [-tý- i -ty-] příd. takový který
přsjal dítě za vlastní n. který byĺ přijat
za vlastního
. .
adorace ž.1. forma projevu božské úcty,
klanění 2. hold kardinálů nově
zvolenému papeži v Sixtinské [-tý-)
kapli v Římě 3. (dř.) hlasování poklek-
nutím před kandidátem
. .
ad personam [at -só-] kniž. pro vlastní
osobu, osobně
. .
adrema v. adresograf
. .
adrenalin [-ín i -in) m. (6. j. -u) biol.
hormon j dřeně nadledvin (pripravo-
vaný i synteticky) zvyšující krevní tlak
a hladinu cukru v krvi
. .
adresa ž. 1. údaj na dopise n. zásilce,
obsahující jméno příjemce, místo do-
dání a poštovní směrovací číslo 2.
písemný umělecky provedený projev,
zprav. slavnostní, obracející se k něko-
mu 3. veřejný projev v písemné formě
zaměřený na určitý okruh osob 4. tech.
číslo přiřazené k místu v paměti
počítače, na němž je vložen údaj;
seznam adres v programu je adresář
. .
adresant m. odesilatel poštovní zásilky
(op. adresát)
. .
adresát m. a) osoba, které je zásilka
adresou určena (op. adresant); b) jaz.
osoba, na kterou se projev obrací;
příjemce

malá encyklopedie

. .
adaptér m. (2. j. -a) řidč. kdo rovádí
adaptaci; - adaptér m. (2. j. -u název
pomocných přístrojů, jimiž se přizpů-
sobuje určité zařízení pro rozsáhlejší
použití, než bylo původní; elektr v. též
adaptor
. .
adaptibilita [-ty-] ž. odb. schopnost při-
způsobit se
. .
adaptor v. adaptér
. .
adaptovat rozlišuj od adoptovat) ned. i
dok. (co pňzpůsobovat, přizpůsobit,
upravovat, upravit
. .
addenda (aden) s. mn. kniž. přídavky,
dodatky
. .
adekvátní příd. (čemu) přiměřený, shod-
ný; vhodný, úměrný
. .
adenom m. med. druh nádoru
. .
adept m. kdo chce n. začíná pěstovat
nějaký obor; začátečník
. .
adbeze ž. přilnavost: tech. a. vozidla =
tření mezi hnacími a brzdnými koly a
kolejnicí n. vozovkou; med. srůst sou-
sedních tkání (např. obou listů pohrud-
nice); v. též koheze
. .
ad hoc (ad hók] kniž. jen k tomu účelu;
schválně
. .
adiabatický [-dy-ty-) příd. chem. fyz. děj
probíhající za dokonalé tepelné izola-
ce, bez výměny tepla s okolím
. .
adieu [adyjé) adié hovor sbohem
. .
ad infinitum [at-ný; pův. lat. výsl.: ínfíný-)
kniž. do nekonečna
. .
adipocire [adyposír] m. (2. j. -ru) med.
hmota vznikající v mrtvole jakožto
zvláštní, dosud ne zcela objasněný
druh hniloby ve vlhkém, ale na kyslík
chudém prostředí
. .
aditivní [-dytý- i -ty-) příd. založený na
přidávání, sčítání
. .
adjektivizace [-ty-] ž. jaz. (čeho) přecbod
slova jiného slovního druhu k přídav-
ným jménům (= adjektivům j); v.
transpozice
. .
adjektivum (-tý- i -ty-) s. (2. j. -va)
přídavné jméno (tj. sklonné slovo
pojmenovávající vlastnosti osob, zviřat
a věcí (v širším smyslu), ve větě
zpravidla určující podstatné jméno)
. .
adjunkt m. (dř.) titulové jméno některých
úředníků (zpravidla s úplným tehdej-
ším středoškolským vzděláním) udělo-
vané pň jmenování úředníkem po
skončení předcházející třlleté čekatel-
ské doby; osoba mající tento titul: ad-
junkt státnícb drah; hospodářský, soud-
ní a.; v. též elév, komisař, koncipista