pojmy

2011-05-09T01:08:00.000-07:00

aerobní [a-e] příd. biol. vyžadující k životu
vzdušný kyslík; v. též anaerob
. .
aerobus m. let. (rozliš od airbus)
dopravní letoun pro 300-400 cestují-
cích, létající na středních a dlouhých
tratích ve výšce 9 000 až 11 000 km
rychlostí 900-950 km za hod.; kategorie
těchto letounů. (V odborném tisku se
užívá termínu velkokapacitní letadlo,
angl. wide-body airliner [vajdbody
érlaj-n).)
. .
aerodrom m. (6. j. -u) zř. letiště
. .
aerodyn m. (6. j. -u) fyz. letadlo těžší než
vzduch
. .
aerodynamický příd. k aerodynamika ;
snadno překonávající odpor vzduchu;
a-é paradoxon v. hydrodynamický
. .
aerodynamika ž. nauka o pohybu vzduš-
nin (tj. plynů a par) a jejich účinku na
tělesa v nich ponořená
. .
aerofiltr m. biologický filtr k čištění
odpadních vod
. .
aerofon m. hud. hudební nástroj, jehož
tón vzniká chvěním vzduchového
sloupce (např. flétna, klarinet, křídlov-
ka aj.); v. též chordofon , idiofon ,
membránofon
. .
aerofotogrammetrie ž. urěování rozměrů
fotografickými snímky provedenými z
letadel na dvou různých místech
. .
aerogram m. (6. j. -u) pošt. listovní
zásilka na zvláštním blanketu před-
nostně letecky dopravovaná (zejm. do
zámoří)
. .
aerolit m. (6. j. -u) geol. kamenný
meteorit
. .
aerologie ž. obor meteorologie za-
bývající se výzkumem vyšších vrstev
atmosféry 1 nad vrstvou, kterou lze
zkoumat obvyklými metodami pozem-
ních meteorologických stanic
. .
aeromechanika ny-] ž. fyz. nauka
o rovnováze a pohybu plynů
. .
aerosol m. (6. j. -u) odb. soustava
obsahující kapalinu n. tuhou látku
rozptýlenou ve formě malých částic v
plynu, zejm. ve vzduchu např. mlha,
kouř); výrobek (léčivo, kosmetický
přípravek ap.) založený na této sou-
stavě a rozprašovaný pod tlakem
. .
aerostat m. (6. j. -u) fyz. letadlo lehčí než
vzduch (balon, vzducholoď)
. .
aerostatika [-ty-] ž. nauka o rovnováze
vzdušnin (tj. plynů a par) a těles do
nich ponořených
. .
aerotaraxi s. neskl. malé nájemné letadlo
. .
aerotechnika [-ny-] ž. obor zabývající se
zužitkováním plynů k technickým úče-
lům
. .
aeroterapie ž. léčení vzduchem
. .
afázie ž. med. částečná n. úplná ztráta
naučených schopností dorozumívat se
řečí
. .
afebrihií příd. bez horečky
. .
afekce ž.1. prudké pohnutí mysli; záchvat
2. med. chorobné ostižení
. .
afekt m. (6. j. -u, -ě 1. prudké pohnutí
mysli, porušení duševní rovnováhy 2.
hledanost, strojenost
. .
afektovaný příd. hledaný, strojený
. .
afel m. (6. j. -u), afélium s. (2. j. -ia)
hvězd. bod na dráze planety n. komety
nejvíce vzdálený od Slunce; odsluní; sr.
perihel
. .
afera ž. nepříjemný, pohoršlivý a senzační
případ, skandál
. .
aff - v. též af-
. .
affettuoso [afetuózo) přísl. hud. s citem,
náruživě
. .
afgánský,afghánský příd. k Afganistan,
Afgánistán m.( 6. j. -ě,
-u); A. je stát ležící v. od Iránu (v.
íránský) a j. od Turkmenistánu (od 26.
12.1991 SNS, tj. Společenství nezávis-
lých států)
. .
afinace ž. čištění, zjemňování, zušlechťo-
vání; cukr předběžné čištění surového
cukru; hut. oddělování kovů od příměsi
. .
afináda ž.meziprodukt vznikající afinací
. .
afinita [-ny-] ž. kniž. příbuznost; geom.
jistý druh příbuznosti geometrických
útvarů; chem. selektivní snaha prvku
n. sloučeniny chemicky n. i fyzikálně
reagovat s jinou chemickou látkou; bot.
vztah (dobrý n. špatný) mezi podnoží
(v. ablaktace ) a roubem n. očkem,
jejich vzájemná přizpůsobivost; práv.
poměr určité osoby k příbuzným jejího
manžela n. manželky, švagrovství

2011-03-08T08:22:00.000-08:00

adverbiální příd. jaz. příslovečný, mající
funkci přísloveč. určení (v. adverbiale)
. .
adverbium s. (2. j. -ia, 7. mn. -ü) příslovce
(rozlišuj od příslovečného určení) =
neohebný slovní druh, jehož základním
významem je pojmenovávat místní,
časové aj. vztahy vlastností, dějů a
jiných vztahů a jenž je ve větě
nejčastěji příslovečným určením
. .
ad verbum audiendum [-dy-] kniž. k vý-
slechu; na slovíčko (doslovně: k slovu,
jež má být slyšeno)
. .
adverzativní [-tý- i -ty-] příd. odporovací:
jaz. a. spojení = s., jehož členy nebo
věty (a. souvětí) se kladou proti sobě n.
jsou v rozporu; a. spojka (např. ale,
avšak, však
. .
ad vocem [vó-] kniž. stran (čeho), co se
týká (čeho)
. .
advokát m. 1. osoba právnicky náležitě
vzdělaná a zvl. kvalifikovaná, oprávně-
ná poskytovat právní pomoc, zvl. za-
stupováním před soudy a orgány státní
správy; právní zástupce, obhájce 2. ob.
vůbec kdo hájí (dělat někomu a-a) 3. a.
ďáblův (spr. promotor fidei [prómó-jí])
= osoba mající při kanonizačním J.
procesu podávat všechny možné ná-
mitky proti kanonizovanému, advoca-
tus diaboli [-ká- dyjabolí]; přen. ob-
hájce špatné věci
. .
adžornamento v. aggiornamento
. .
ae v. též e-, é-
. .
aeolidikon [eolidy-) s. (2. j. -ka) hud.
fysharmonika
. .
aeolský v. aiolský
. .
aerace ž. nasycování (vody, půdy) vzdu-
chem, umělé větrání, provzdušňování
. .
aero [ob. též éro) s. zř. letadlo
. .
aero- I první část složených slov spojující
část druhou s významem řec. slova aér
= vzduch jako s jejím předmětem
. .
aero- II první část složených slov spojující
část druhou s významem slova aero-
plán
. .
aerobik [a-e-) m. sport. pohybově rytmic-
ká cvičení vycházející z přirozeného
spojení pohybu a hudby, dostatečně
intenzivní a dlouhodobá, ovlivňující
aerobní metabolismus (tj. souhrn
vzájemně podmíněných pochodů lát-
kové přeměny, závislých na prostředí a
působení kyslíku)
. .

2011-02-09T06:17:00.000-08:00

. .
adresograf m. (6. j. -u) druh rozmnožo-
vacího stroje na tištění stále se opaku-
jících adres n. různých osobních údajů
(např. zaměstnanců),adrema ž. (něm.
Adressiermaschi)
. .
adriatický y-] adrijský příd. k Adrie =
Jadran t. část Středozemního moře
mezi Itálií, Jugoslávü a Albánií, nebo
jeho východní pobřeží)
. .
ads- [ats-]
. .
adsorbovat ned. i dok. chem., fyz. za-
držovat, zadržet na svém povrchu
částice jiných látek (adsorpcí)
. .
adsorpce (nikoliv adsorbce) ž. chem., fyz.
nahromadění plynné nebo rozpuštěné
látky na povrchu jiné látky tuhé n.
kapalné, zejm. látky mající velký
vmtřní povrch (uplatňuje se hlavně
při čištění vzduchu, roztoků atp.)
. .
adstringens s. (v j. č. neskl., v mn. 1.
adstringencia, 2. adstringencií, 7. mn.
-cii) med., lékár. léčebný prostředek
místně zužující cévy a snižující vy-
měšování
. .
adultní příd. dospěl
. .
ad usum [at úzum kniž. (někoho) pro
potřebu někoho- ad u. delphini [del-
fíný] = pro potřebu dauphina [doféna],
t. někdejších fr. korunních princů
původně totiž byly zvlášt pro ně
upravovány knihy klasiků j vypouště-
ním závadných míst; proto dnes užívá-
no zprav. o něčem záměrně uprave-
ném)
. .
adut, atut m. (6 -u) kart. trumf v
některých hrách např. v bridži)
. .
advent m. (6. j. -u, -ě) cirk. přípravné
období čtyř předvánočních neděl (jeho
začátek může připadnout do rozmezí
27. 11: 3. 12); přen. doba očekávání,
nadějí; A.: román J. Glazarové t 1977
. .
adventista [-ty-) m. (1.mn.-é) stoupenec
adventismu tj.protestantského
náb. směru založeného W. Millerem (t
1849), hlásající brzký nový Kristův
příchod na svět
. .
adverbální (rozlišuj od adverbiální) prid.
jaz. závislý na slovese: genitiv (tj. 2.
pád) a.: potřebovat pomoci
. .
adverbiable (-já-) s.neskl.(7.j.též -m) jaz.
příslovečné určení = větný člen roz-
víjející adverbium, adjektivum ,
nebo sloveso
. .
adverbializace ž. jaz. přechod slova
jiného slovního druhu k adverbiím;
v. též transpozice

Pojmy

2010-06-15T02:48:00.000-07:00

. .
adjustovat ned. i dok. (co) opatřovat,
opatňt vším potřebným, náležitě vy-
pravít; připravit a seřídit k činnosti
(např. nálož); a. spis = opatňt ho všemi
potřebnými doklady, přlohami apod.;
dč voj. a. vojáka = opatřit předepsanou
výstrojí
. .
adjutant m. řidč. pobočník (tj. důstojník
přidělovaný pro osobní službu a jako
tajemník někt. velitelům)
. .
adjutum (-jú-] s. (2. j. -ta) več spr (dř.)
služební plat státního zaměstnance v
provizorním (zatímním) tříletém až
šestiletém čekatelském služebním po-
měru před definitivním ustanovením;
čekatelné
. .
adlatus [-lá-] m. (2. j. -ta l. mn -ti -tové)
(dř.) pomocník, náměstek (hlavně u
vyššího úřadu); hovor. pomocník vůbec
. .
ad libitum kniž. libovolně: hud. v libo-
volném tempu; možnost vynechat hlas
. .
ad limina apostolorum (-lí- -ló-] cirk. "k
prahům apoštolů" (lat. ad = k, limen s.
=práh, příbytek, apostolus m.=apoš-
tol) kanonická 2 návštěva Papeže,
kterou mají vykonat každých pět let
biskupové urč. země a podat zprávu
o stavu církve ve svých diecézích apod.
. .
administrace (-ny-] ž. řízení a vedení
správní a obchodní stránky, zvl. novin a
časopisů; kancelář, oddělení obstaráva-
jící tuto stránku; řidč. vláda
. .
administrativa [-ny-tý- i -ny-ty-;] ž. řízení,
vedení, vyřizování veřejných, zvl. stát-
ních záležitostí; orgány touto činností
pověřené
. .
administrativní [-ny-tý- i -ny-ty-) příd.
správní; přen. hanl. byrokratický,
tvrdě a bezohledně nařizující s při-
hlédnutím jen k liteře zákona n.
nařízení
. .
administrátor [-ny-) m. úředník mající na
starosti správní a obchodní stránku
závodu; správce administrace; cirk.
prozatímní správce farnosti
. .
admirál m. (1. mn. -ové) l. vysoká
důstojnická hodnost ve válečném ná-
mořnictvu odpovídající hodnosti gene-
rálplukovníka 2. zool. babočka admirál
(Vanessa atalanta) = tmavý motýl s
červeným lemem na spodních křídlech
a s příčnou červenou páskou a bílými
skvrnami na předních křídlech
. .
admise [-se, nikoli -ze) ž. vstup pracovní
látky do stroje
. .
admitance ž. elektr. zdánlivá vodivost (sr.
impedance, reaktance)
. .
adnominální příd. jaz. závisl na podstat-
ném jménu (substantivu j, např. úpatí
hory
. .
adnotace v. anotace
. .
ad notam [nó-] kniž. na vědomí
. .
adolescence ž. ped. věkové údobí mezi
pubertou a dospělostí
. .
adonský příd. liter a. verš = skládající se z
daktylu a trocheje, daktylský diametr
nazvaný podle Adonida
(1 p. Adonis m.), maloasijského a
syrského božstva rodící se a umírající
přírody
. .
adopce, adoptace (rozlišuj od adapce,
adaptace) ž. 1. osvojení; přijetí za
vlastní dítě 2. vůbec přijetí něčeho n.
někoho
. .
adoptivní [-tý- i -ty-] příd. takový který
přsjal dítě za vlastní n. který byĺ přijat
za vlastního
. .
adorace ž.1. forma projevu božské úcty,
klanění 2. hold kardinálů nově
zvolenému papeži v Sixtinské [-tý-)
kapli v Římě 3. (dř.) hlasování poklek-
nutím před kandidátem
. .
ad personam [at -só-] kniž. pro vlastní
osobu, osobně
. .
adrema v. adresograf
. .
adrenalin [-ín i -in) m. (6. j. -u) biol.
hormon j dřeně nadledvin (pripravo-
vaný i synteticky) zvyšující krevní tlak
a hladinu cukru v krvi
. .
adresa ž. 1. údaj na dopise n. zásilce,
obsahující jméno příjemce, místo do-
dání a poštovní směrovací číslo 2.
písemný umělecky provedený projev,
zprav. slavnostní, obracející se k něko-
mu 3. veřejný projev v písemné formě
zaměřený na určitý okruh osob 4. tech.
číslo přiřazené k místu v paměti
počítače, na němž je vložen údaj;
seznam adres v programu je adresář
. .
adresant m. odesilatel poštovní zásilky
(op. adresát)
. .
adresát m. a) osoba, které je zásilka
adresou určena (op. adresant); b) jaz.
osoba, na kterou se projev obrací;
příjemce

malá encyklopedie

2010-06-07T02:10:00.000-07:00

. .
adaptér m. (2. j. -a) řidč. kdo rovádí
adaptaci; - adaptér m. (2. j. -u název
pomocných přístrojů, jimiž se přizpů-
sobuje určité zařízení pro rozsáhlejší
použití, než bylo původní; elektr v. též
adaptor
. .
adaptibilita [-ty-] ž. odb. schopnost při-
způsobit se
. .
adaptor v. adaptér
. .
adaptovat rozlišuj od adoptovat) ned. i
dok. (co pňzpůsobovat, přizpůsobit,
upravovat, upravit
. .
addenda (aden) s. mn. kniž. přídavky,
dodatky
. .
adekvátní příd. (čemu) přiměřený, shod-
ný; vhodný, úměrný
. .
adenom m. med. druh nádoru
. .
adept m. kdo chce n. začíná pěstovat
nějaký obor; začátečník
. .
adbeze ž. přilnavost: tech. a. vozidla =
tření mezi hnacími a brzdnými koly a
kolejnicí n. vozovkou; med. srůst sou-
sedních tkání (např. obou listů pohrud-
nice); v. též koheze
. .
ad hoc (ad hók] kniž. jen k tomu účelu;
schválně
. .
adiabatický [-dy-ty-) příd. chem. fyz. děj
probíhající za dokonalé tepelné izola-
ce, bez výměny tepla s okolím
. .
adieu [adyjé) adié hovor sbohem
. .
ad infinitum [at-ný; pův. lat. výsl.: ínfíný-)
kniž. do nekonečna
. .
adipocire [adyposír] m. (2. j. -ru) med.
hmota vznikající v mrtvole jakožto
zvláštní, dosud ne zcela objasněný
druh hniloby ve vlhkém, ale na kyslík
chudém prostředí
. .
aditivní [-dytý- i -ty-) příd. založený na
přidávání, sčítání
. .
adjektivizace [-ty-] ž. jaz. (čeho) přecbod
slova jiného slovního druhu k přídav-
ným jménům (= adjektivům j); v.
transpozice
. .
adjektivum (-tý- i -ty-) s. (2. j. -va)
přídavné jméno (tj. sklonné slovo
pojmenovávající vlastnosti osob, zviřat
a věcí (v širším smyslu), ve větě
zpravidla určující podstatné jméno)
. .
adjunkt m. (dř.) titulové jméno některých
úředníků (zpravidla s úplným tehdej-
ším středoškolským vzděláním) udělo-
vané pň jmenování úředníkem po
skončení předcházející třlleté čekatel-
ské doby; osoba mající tento titul: ad-
junkt státnícb drah; hospodářský, soud-
ní a.; v. též elév, komisař, koncipista

Malá zeměpisná encyklopedie

2010-05-25T02:24:00.000-07:00

. .
absurdita [-dy-] ž. řidč. něco nesmyslné-
ho, absurdniho
. .
absurdní příd. nesmyslný, odporující
rozumnému myšlení
. .
abštajg, abštajgl m. vulg. vedlejší, zpravi-
dla tajný byt; hodinový hotel
. .
abulie -bú ž. nerozhodnost; med.
chorobné oslabení schopnosti jednat,
popř. ztráta vůle při některých neurol.
a duševních chorobách
. .
abundance ž. kniž. nadbytek; biol. počet
jedinců na určité plošné jednotce
. .
abúzor m. odb. osoba zneužívající ná-
vykových drog a obvykle i na nich
závislá; narkoman; ob. fefák
. .
abúzus m. (2. j. abúzu), kniž. nadužívání,
zneužití; zneužívání návykových drog
(v. abúzor)
. .
abysální příd. hlubinný (pod 2400 m)
. .
a cappella [á kapela] hud. zpěv bez
doprovodu nástrojů
. .
accelerando [ače-] přísl. hud. stále rych-
leji; - zpodst. accelerando s. (2. j. -a)
část skladby v tomto tempu
. .
acetát m. (6. j. -u) chem. sůl n. ester
kyseliny octové; octan
. .
aceton m. (6. j. -u) chem. jednoduchá
ketonická sloučenina, zapáchající a
zápalná, mající velký význam jako
organické rozpouštědlo, ve farmaceu-
tickém průmyslu aj.; dimethylketon;
CH3COCH3
. .
acetylen (-en i -én) m. (6. j. -u) chem. zá-
kladní uhlovodflc acetylenové řady,
vznikající např. rozkladem karbidu
vápníku vodou; důležitý při svařování
kovů a v chem. průmyslu; ethin; CH =
CH
. .
acetylcholin [-in i -ín] m. biol., chem. ester
cholinu s kyselinou octovou, mající
velký význam při přenosu nervového
vzruchu
. .
acidita [-dy-] ž. kyselost: chem. a. roztoku
= obsah kyseliny v roztoku; med. a.
žaludku = obsah kyselin v žaludeční
štávě
. .
acidóza ž. med. zvýšené množství kyse-
lých látek v krvi
. .
a conto (a konto] obch. na účet
. .
acylkofin [-in i -ín] m. (6. j. -u) lékár. lék
snižující teplotu a utišující bolesti,
jeden z léků proti revmatickým bole-
stem
. .
acylpyrin [-in i -ín) m. (6. j. -u) lékár. lék
snižující teplotu a utišující bolesti, je-
den z léků proti revmatickým bolestem
. .
ad absurdum [at ap-] kniž. k absurdnosti,
k nesmyslnosti
. .
ad acta [at ak-] úř odložit (ke spisům);
uložit a. a. = pokládat věc za vyřízenou
(lat. výsl. byla ákta)
. .
adagio [adádžo] přísl. 1. hud. volně,
pomalu; - zpodst. adagio, -gia [-džaJ s.
hud. hudební skladba n. její část
složená v tomto tempu; tan. skupina
tanečních cviků n. tanec umožňující
tanečnici provádět, obvykle za přispění
tanečníka, obtížné a akrobatické prvky
. .
adamita m. (1. mn. -é) příslušník gnos-
tické sekty (2. stol.); příslušník
některých sektfrancouzských nábožen-
ských blouznivců (14. stol.); u nás
příslušník radikální skupiny husitské
chudiny ("naháčů"); v 18. a 19. stol.
příslušník skupiny náboženských blouz-
nivců v Čechách a v Rakousku
. .
adapce v. adaptace
. .
adaptace ž. (rozlišuj od adoptace)
pňzpůsobení, úprava; biol. a. = zá-
kladní vlastnost živé hmoty, že se do-
vede přizpůsobit různým vlivům vněj-
šího prostředí (bot. též adapce) med. a
zraku = přizpůsobení zraku (např. šeru)

pojmy

2010-05-19T06:15:00.000-07:00

. .
abstenovat ned. i dok. řidč. zdržovat se,
zdržet se hlasování; zř. zdržovat se pití
lihovin
. .
abstinence [-ty-) ž. zdržování se někte-
rých požitků, zejména pití lihovin a
kouření; zdrženlivost
. .
abstrabovat ned. i dok. 1. (od čeho) ne-
plihlížet, nepřihlédnout (k něčemu) 2.
provádět, provést abstrakci 3. (co z
čeho) vyvozovat, vyvodit (např. poučku)
. .
abstrakce ž. 1. myšlenkový proces od-
lučující odlišnosti a zvláštnosti a zjišťu-
jící obecné a podstatné vlastnosti před-
mětů a jevů okolní skutečnosti a vztahy
mezi nimi 2. něco vyabstrahovaného
. .
abstratní, řidč. abstraktivní [-tý- i -ty-]
příd. vytvořený abstrakcí, pojmový
(op. konkrétní, názorný): jaz. a-tní
podstatné jméno = podstatné jméno
označující vlastnosti a děje pozorované
na osobách, zvířatech a věcech (moud-
rost, let hbitost, zeleň atp.); um. a-tní
umění (zv. též absolutní u.) jeden z
uměleckých směrů 20. stol., jenž rozvíjí
subjektivní představy s různě odstup-
ňovaným zřetelem k objektivní,(
skutečnosti; umění nezobrazující; fi-
loz. a-tní možnost = pro jejíž uskuteč-
nění nejsou v současné době podmínky
(op. konkrétní)
. .
abstraktum s. (2. j. -ta) něco abstraktního;
obecný pojem vzniklý abstrakcí; jaz.
abstraktní podstatné jméno; lékár. do
sucha zahuštěný nálev n. odvar z
rostlinných drog
. .
abstrúzní příd. kniž. nejasný, nesrozumi-
telný

pojmy

2010-05-11T07:16:00.000-07:00

. .
absolutorium [-to- i -tó-) s. (2. j. -ia, 7. mn.
-ii) 1. propuštění z odpovědnosti,
schválení činnosti, zprav. za urč. ob-
dobí 2. osvědčení o absolvování, vy-
svědčení na odchodnou
. .
absolvent m. (čeho) kdo absolvoval,
vychodil gymnázium, odbornou školu
apod., vysokou školu, kurz aj.
. .
absolvovat ned. i dok. 1. (co) vychodit
školu, vystudovat 2. (co) zúčastnit se
něčeho od začátku do konce; provést
něco 3. kniž. (koho) udělit někomu
absolutorium; cirk. dát rozhřešení (v.
též absoluce)
. .
absorbovat ned. i dok. (co) pohlcovat,
pohltit, vstřebávat, vstřebat
. .
absorpce (nikoli -bce) ž. pohlcování,
pohlcení, vstřebávání, vstřebání; v. též
okluze
. .
absorpční příd. k absorpce: a. chladicí
zařízení = zařízení, jež chladí tím, že
čpavek nebo jiná vhodná látka odnímá
při vypařování (t. při přeměně ve
skupenství plynné z ochlazovaného
prostředí teplo; a. studna = odvádějící
spodní vodu z výše položených nepro-
pustných vrstev do níže položených
propustných vrstev rourou s filtrem,
vsunutou do těchto propustných vrstev;
a. sklo = druh skla apod. užívaného v
tmavých ochranných brýlích
. .
abstence ž. zdržování se něčeho, zvláště
hlasování

Malá zeměpisná encyklopedie

2010-05-10T01:39:00.000-07:00

. .
absoluce ž. 1. práv. soudní rozhodnutí
o upuštění od potrestání při zachování
výroku o vině 2. cirk. (v některých
křesťanských církvích) úkon církevní
jurisdikce:odpuštění hříchů ve zpo-
vědi (rozhřešení),prominutí církevních
trestů
. .
absolutismus [-tyz-) i absolutizmus m. (2.
j. -mu) forma vlády soustřediijící
neomezenou moc do rukou jedné
osoby nebo malé skupiny, vzniklá v
období rozkladu feudalismu a počátku
kapitalismu (17: 18. stol.)
. .
absolutně přísl. 1. nezávisle, svrchovaně
2. hovor vůbec, naprosto 3. řidč.
samovládně, neomezeně, absolutistic-
ky (v. absolutismus)
. .
absolutní příd. 1. na ničem nezávisící, s
ničím nesrovnávaný; naprostý; nepod-
míněný, existující bez vztahu k něčemu
jinému (op. relativní 1): fyz. fyzikální a.
soustava jednotek = soustava, jejímiž
základními jednotkami jsou centimetr,
gram, sekunda (označovaná též jako
soustava CGS) (v. však též SI); a. bod
mrazu, a. nula = teoreticky nejnižší
možná teplota, experimentálně dosaži-
telná (-273,16 oC); hud. a. sluch =
schopnost přesně určit výšku slyšeného
tónu n. více tónů bez pomoci hudeb-
ního nástroje; a. hudba = více n. méně
zbavená údajů, jež by mohly v poslu-
chači vyvolávat zřetelné mimohudební
představy, děje, asociace atp., např. ko-
morní skladby (na rozdíl od pro-
gramní hudby, snažící se usměrnit
vnímatele k urč. konkrétním obrazům,
dějům atp., např. symfonická báseň;
hranice mezi hudbou a. a p. jsou nezře-
telné); jaz. a. ablativ, dativ, genitiv
= mluvnicky nevázaný k ostatku věty,
např. v latině, řečtině, staroslověnštině
aj.; a. přechodník = v moderní češtině
zpravidla nesprávný (shodný nebo ne-
shodný), jehož děj má jiný podmět než
urč. sloveso, např.: Přicházeje k nádraží,
vlak už odjížděl; sport. a. vítěz = zá-
vodník dosáhnuvší nejlepšího výkonu
bez ohledu na třídu, kategorii atp.; um.
a. umění = nezobrazující umění, rozví-
jející se asi od r.1910, zv. též abstraktní
zeměp. a. výška hory, místa = nad-
mořská 2. ničím neomezený nikomu
neodpovídající; svrchovaný, samovlád-
ný absolutistický (v. absolutismus)

Zeměpisná encyklopedie

2010-05-07T07:01:00.000-07:00

. .
abradovat ned. i dok. 1. zř med. pro-
vádět, provést abrazi 2. jen ned. geol.
(co) obrušovat skalní dno mořské n.
říční
. .
abrahamita m. (1. mn. -é (v 18. stol.)
člen východočeské křesťanské sekty
blízké židovství
. .
abrabámoviny ž. pomn. padesátiny
. .
abraze ž. med. obroušení (např. zubu);
geol. plošné obrušování skalního dna
pohybem vody; obrušování hornin
horninami
. .
abreviace ž. zkratka v písmě; částečné
vypsání slova, někdy naznačené titlou
jaz. zkracování (tj. tvoření slov
zkracováním)
. .
abreviatura [-úra i -ura] ž. jaz. zkratka
(např. SRN, Spofa)
. .
abrogace ž. řidč. práv. derogace
. .
abrupce ž. med. odtržení (šlachy)
. .
abru tP říd. kniž. náhlý, úsečný
. .
absces m. (6. j. -u) med. hlíza; ohraničené
ložisko hnisu v tkáni
. .
absciza ž. dř geom. úsečka
. .
absence [-pse-, nikoliv -bze-) ž. 1. ne-
přítomnost; nedostavení se; 2. med.
krátká, náhlá ztráta vědomí n. paměti
. .
absentovat ned. publ. nebýt přítomen,
neúčastnit se
. .
absint m. (6. j. -u) hořký, silný omamný
likér mající 50 až 70 % lihu a obsahující
výtažek pelyňku pravého Artemisia
absinthium (mízija apsyntyjum), způ-
sobuje někdy toxikomanii

malá encyklopedie

2010-05-06T00:55:00.000-07:00

. .
ablace ž. geol. odnos sypkých zemin
větrem; povrchové i vnitřní ubývání
hmoty ledovce táním, působením deště
atp.; med. operativní odstranění některých
chorobných částí těla
. .
ablaktace ž. zahr roubování roubem
oddělovaným od mateřské rostliny až
po srůstu s podnoží (tj. s rostlinou, na
kterou se roubuje ušlechtilá odrůda);
med. odstavení kojence
. .
ablativ [-tý- i -ty-] m. (6. j. -u, -ě) jaz. pád
vyjadřující v některých jazycích (např.
v latině je to pád šestý) především
východisko n. odluku
. .
ablaut m. (6. j. -u) jaz. střídání samo-
hlásek v kmeni slova n. ve společném
základu slov příbuzných (vedu - vo-
dím; smrt - mřít - mořit); stupdování
samohlásek; dř střída, zast. kmenostup
. .
ablegát m. zast. legát
. .
abnormalita ž. nepravidelnost, úchylnost,
úchylka; výjimečnost, zvláštnost, mi-
mořádnost, abnormita, abnormálnost
. .
abnormita ž. kniž. abnormalita
. .
abolice ž. práv. 1. potlačení n. zastavení
zavedeného trestního řízení 2. zrušení
n. odvolání zákona 3. zrušení policej-
ního dozoru nad nevěstkami
. .
abolicionismus (-nyz-) i abolicionizmus
m. (2. j. -mu) snahy o zrušení nějaké
zvyklosti (např. o zrušení otroctví v
USA na zač.19. stol.)
. .
abonent m. předplatitel
. .
abonentka ž. 1. předplatitelka 2. hovor
předplatní lístek na koncerty, do diva-
dla atp.
. .
abonmá s. neskl. (čeho, nač) předplatné,
předplacení
. .
abonovat dok. i ned. (co) předplatit,
předplácet
. .
aborf, abortus [2. j. -tu] m. med. potrat
. .
abortivní [-tý- i -ty-] příd. med. 1. způ-
sobující potrat 2. urychlený, ne plně
vyvinutý (např. obraz choroby apod.)

pojmy

2010-05-05T00:19:00.000-07:00

. .
á předl. s 1. p. (jen v udání ceny) po, za
(zprav. jen v řeči psané)
. .
a- (před samohl. an-) předp. obměňuje
význam základního slova významem
řec. předpony a- = ne- (asymetrický =
nesymetrický)
. .
abak (2. j. -u, 6. mn. -cích), abakus m. (2.
j. -ku, 6. mn. -cích) 1. histor dřevěná,
kovová n. kamenná destička s vodo-
rovnými n. svislými zářezy, užívaná od
starověku až asi do 18. stol. v Rusku,
Číně aj. i později jako počitadlo 2.
archit. architektonický spojovací člá-
nek v podobě desky spočívající na
hlavici sloupu 3. pam. (antický) čtyř-
hranný ozdobný stůl bohatě vykládaný;
cirk. stolek, na němž se připravují předev
mší některé bohoslužebné předměty;
kredenční stolek
. .
abaka ž. text. řidč. textilní vlákno z listů a
řapíků (tj. spodních stopkovitě zúže-
ných částí listu) některých banánovní-
ků
. .
abakus v. abak
. .
abalda ž. zast. hlavní sklad tabáku, trafika
. .
abalienace v. alienace
. .
abatyše ž. představená některých žen-
ských klášterů s přísnou klauzurou
. .
abbe [abé] m. (2. j. -ho,1. mn. abbéové)
n. neskl. dř (u nás) označení katolic-
kého duchovního nezastávajícího žád-
ný kněžský úřad, obvykle vychovatele
ve šlechtických rodinách; (ve fr. pro-
středí) označení katolického duchovní-
ho vůbec, nemá-li titul monsignore n.
. .
ABC (zkratka): ABC zbraně, zbraně
ABC, tj. atomové , biologické a
chemické zbraně
. .
abdikace (-dy-) ž. zřeknutí se vlády, trůnu,
vysokého úřadu (obvykle hlavy státu);
odstoupení
. .
abdominální příd. anat., med. břišní
. .
ábeles m. (2. j. -esa) kart. slang. zvláštní
způsob rozdávání karet při tarokové
hře
. .
aberace ž. odchylka, úchylka: astron.
zdánlivá odchylka směru světelného
paprsku způsobená pohybem Země;
biol. odchylka od normálního průmě-
ru vlastností a znaků jedné generace;
med. sexuální a. = sexuální úchylka
(např. homosexualita); fyz. úchylka od
ideálního zobrazení čočkou, způsobená
jejími optickými vadami; práv zvláštní
případ omylu, kdy někdo chce způsobit
určitý výsledek a nezávisle na své vůli
. .
abgébovat ned.ob. (s kým) zadávat si s
někým, špinit se s někým; ztrácet čas
zbytečným jednáním
. .
abiogeneza, abiogeneze, ž. biol. teorie
o bezprostředním vzniku organismů z
neživé hmoty; samoplození, prvoploze-
ní
. .
abiotický [-ty-] příd. biol. a. faktor - v.
biotický
. .
abiturient m. žák nejvyšší třídy gymnázia
nebo odborné školy po maturitě a
krátký čas před ní
. .
abjurace ž. zřeknutí se něčeho, zpravidla
nějakého (bludného) učení

Pojmy-počítače

2010-05-02T10:08:00.000-07:00

Charakteristická impedance
jednou ze základních vlastností, které charakterizují všechny koaxiální kabely, je jejich charakteristická impedance - v podstatě odpor, jaký tento druh vedení klade střídavému proudu. Měří se v Ohmech: například koaxiální kabely používané pro rozvody Ethernetu dle standardu 10Base2 (tzv. tenký koaxiální kabel), mají charakteristickou impedanci 50 Ohmů. Koaxiální kabely používané v televizní technice, např. pro rozvody od antén k TV přijímačům, mají nejčastěji impedanci 70 Ohmů.

Optical fiber (optické vlákno)
dalším často používaným přenosovým médiem, řazeným mezi "drátové" přenosové cesty (a nikoli bezdrátové), je tenké vlákno z kysličníků křemíku, neboli ze skla. Každé takovéto vlákno je použitelné jen pro přenosy jedním směrem, a pro vytvoření obousměrné datové cesty je pak nutné použít dvojici takovýchto optických vláken.

Optical cable (optický kabel)
jednotlivá optická vlákna jsou velmi tenká a nesmírně křehká. Jsou sice obalena ochrannou vrstvou, ale ani ta obvykle nedokáže zajistit dostatečnou mechanickou ochranu. Proto se optická vlákna vyrábí v podobě celých optických kabelů, které typicky obsahují více jak jedno optické vlákno (někdy až desítky), a kromě toho mají i potřebné výztuže a další ochranné prvky, které dokáží zajistit požadované mechanické vlastnosti kabelů.

Multimode fiber (mnohovidové optické vlákno)
Užitečný signál se po optických vláknech přenáší ve formě impulsů světla. Tyto světelné impulsy se přitom šíří vláknem "po částech", označovaných jako tzv. vidy, anglicky modes (lze si je představit jako konkrétní frekvence). Lacinější optická vlákna přitom přenáší několik vidů současně (jsou tzv. mnohovidová), s tím že každé z nich se šíří vláknem poněkud jinou rychlostí a po poněkud jiné dráze, takže na přijímajícím konci je výsledný součet jejich světelné intenzity, odpovídající přenášenému signálu, zatížen určitou chybou (padající na vrub tzv. vidové disperze). Kvůli tomuto zkreslení dokáží mnohovidová vlákna přenášet data jen na menší vzdálenosti, řádově několik málo kilometrů (typicky jen 2 km). Na druhé straně jsou tato vlákna lacinější, a lacinější a jednodušší mohou být i nezbytné konektory, světelné zdroje atd.

Monomode fiber (jednovidové optické vlákno)
výkonnější variantou optických vláken jsou taková, která vedou světlo jen v podobě jediného vidu. Zde pak nedochází ke zkreslení v důsledku vidové disperze, a tudíž i dosah souvislého segmentu optického vlákna může být větší, typicky až desítky kilometrů. Na druhé straně je tento druh vlákna dražší než vlákno mnohovidové, a vyžaduje také dokonalejší konektory, světelné zdroje (optické lasery) a přijímače.

WDM, Wavelength division multiplexing
vynikající přenosové schopnosti optických vláken jsou dány zejména tím, že mají velmi velkou šířku přenosového pásma (angl. bandwidth). To je zase dáno vysokou frekvencí světla coby nosného signálu, který optickým vláknem prochází. Převedeno na "datové" rychlosti (na přenosovou rychlost měřenou v bitech za sekundu a příslušných násobcích) to představuje opravdu úctyhodná čísla, dnes v řádu megabitů za sekundu , a perspektivně ještě mnohem více - a to i přesto, že "data" jsou po optických vláknech přenášena jako součet jednotlivých vidů, a nikoli jako samostatné signály po jednotlivých videch. Dnes se však již začíná prosazovat i takový druh přenosu, který dokáže na každý jednotlivý vid "naložit" jeden samostatný signál, který je na druhém konci přijímán nezávisle na ostatních videch, resp. signálech. Tato možnost pak dále zvyšuje celkovou "výtěžnost" optických vláken.

Pojmy-počítače

2010-04-30T03:42:00.000-07:00

Twisted pair (kroucená dvoulinka)
každé dva vodiče, které jsou vedeny rovnoběžně vedle sebe, fungují jako anténa - vyzařují do svého okolí elektromagnetické vlnění, a stejně tak přijímají elektromagnetické vlny ze svého okolí. Míra tohoto "efektu antény" přitom samozřejmě záleží na mnoha okolnostech, včetně délky souběžného vedení obou vodičů a jejich vzdálenosti. V praxi pak tento efekt nebývá vůbec zanedbatelný, a proto se podnikají určité kroky k jeho snížení. Jedním z těchto kroků je i pravidelné (pravidelně se opakující) zkroucení obou vodičů (anglicky: twisting). Tím vzniká tzv. kroucená dvoulinka (twisted pair).

UTP, Unshielded Twisted Pair (nestíněná kroucená dvoulinka)
nejjednodušší provedení kroucené dvoulinky je takové, které nemá žádnou další ochranu proti vyzařování a proti "příjmu" vnějších vlivů (kromě samotného zkoucení). Takováto dvoulinka se ve světě počítačů opatřuje přívlastkem "Unshielded" (doslova: nestíněná).

STP, Shielded Twisted Pair (stíněná kroucená dvoulinka)
větší míru ochrany proti vyzařování a zpětnému působení vnějšího okolí na kroucenou dvoulinku má taková její varianta, která má kolem každého páru vzájemně zkroucených vodičů ještě vodivé opletení, které funguje jako stínící vrstva (odsud: stíněná dvoulinka). Zajímavou přechodovou variantou je pak taková dvoulinka, u které jsou dodatečnou stínící vrstvou obaleny všechny kroucené páry vedené souběžně v rámci jednoho kabelu (přičemž samostatně stínění každého jednotlivého páru zde chybí).

Category 3 (dvoulinka kategorie 3)
takto je označována kroucená dvoulinka určená pro datové přenosy, která je dimenzována pro potřeby přenosů do deseti megabitů za sekundu (což odpovídá např. klasickému desetimegabitovému Ethernetu, který vystačí pro každou jednotlivou přípojku se dvěma páry této dvoulinky). Dvoulinka kategorie 3 však může být použita i pro přenosy na vyšších rychlostech, například i pro stomegabitový Ethernet či v rámci stomegabitové technologie 100VG AnyLAN. V tomto případě jsou ale zapotřebí čtyři páry této kroucené dvoulinky.

Category 5 (dvoulinka kategorie 5)
takto je označována kvalitnější dvoulinka, dimenzovaná pro přenosy rychlostí 100 Mbps (například pro potřeby stomegabitového Ethernetu). Měla by však vydržet i přenosy rychlostí 155 Mbps, se kterou pracuje ATM.

Data Grade (datová dvoulinka)
takto je obecně označována dvoulinka, která je svými předem vlastnostmi určená pro přenosy dat, a nikoli pro hlasové přenosy v rámci telefonie.

Coxial cable (koaxiální kabel)
podobně jako kroucená dvoulinka, je i koaxiální kabel tvořen dvojicí vodičů, zato ale v jiném vzájemném uspořádání. Jeden z vodičů je tzv. středový (tvoří středovou žílu), zatímco druhý vodič je realizován vodivým opláštěním, které obaluje izolační vrstvu kolem středového vodiče. Tento druhý vodič má současně i dobrý stínící účinek. Samotné označení "ko-axiální" (česky: souosý") pak vychází právě z faktu, že oba vodiče mají shodný geometrický střed, resp. stejnou geometrickou osu, a proto jsou označovány jako "souosé".

Počítačová encyklopedie

2010-04-29T06:39:00.000-07:00

ecommendation X.28 (Doporučení X.28)
definuje způsob komunikace mezi terminálem a zařízením PAD. Toto doporučení nutně musí počítat s komunikací znakového charakteru (tedy: znak po znaku), a umožňuje i "hloupému" znakově orientovanému terminálu určitým způsobem ovlivňovat zařízení PAD (pokud toho je schopno).

Recommendation X.29 (Doporučení X.29)
definuje způsob komunikace mezi zařízením PAD na jedné straně, a zařízením DTE na straně druhé (přičemž toto zařízení DTE se nachází na druhé straně "obláčku" veřejné datové sítě). Komunikace mezi těmito dvěma zařízeními již prochází skrz veřejnou datovou síť (pomocí vhodného virtuálního okruhu, navázaného mezi DTE a PAD), a je realizována na paketovém principu.

V dnešní době jsou sítě na bázi doporučení X.25 stále ještě používány, ale samotná technologie vycházející z tohoto doporučení je považována za nepříliš perspektivní. Důvodem je zejména skutečnost, že jde o řešení vyvinuté poměrně dávno, v době kdy přenosové cesty vykazovaly relativně velkou chybovost - právě z tohoto důvodu má X.25 v sobě zabudovány poměrně silné zabezpečovací mechanismy, které ale dnes již nejsou potřeba. S postupem času totiž došlo k významnému poklesu chybovosti přenosových cest, nad kterými jsou technologie jako X.25 používány. Mechanismy zabezpečující přenosy proti chybám dnes již nejsou tak potřebné jako dříve, a svou existencí naopak zpomalují přenosy, protože vytváří nezanedbatelnou režii. Technologie X.25 se ale těchto mechanismů ani jejich režie nedokáže zbavit, a proto je dnes považována za neefektivní.

"Drátová" přenosová média
Copper wire (měděný drát)
měď je kov, který velmi dobře vede elektrický proud. Z tohoto důvodu je měď často používána jako výchozí materiál pro nejrůznější "kovové" (metalické) vodiče, i když není zdaleka jediným kovem, který se k tomuto účelu používá. Použití mědi je však natolik charakteristické, že její jméno se stalo určitým symbolem pro "kovový charakter", a samotný termín "měď" (resp. "copper") je často používán jako protipól optických vláken či různých bezdrátových cest k vyjádření tohoto, že určitá přenosová cesta je realizována pomocí metalického (kovového) vodiče.

Voice grade copper wire (telefonní dvoulinka)
historicky největším "pokladačem" metalických přenosových cest jsou telefonní společnosti. Jejich podnikání totiž vyžaduje, aby mezi uživatelem jejich telefonní služby a nejbližší telefonní ústřednou vedl "samostatný drát", označovaný také jako tzv. local loop (doslova: místní smyčka). Konkrétní vodiče, uzpůsobené potřebám telefonie, jsou v zahraničí označovány jako "voice grade" (doslova: hlasové), a jsou vždy kladeny v párech, neboli jako dvojice vodičů (pro jednu účastnickou přípojku obvykle stačí jediný pár takovýchto vodičů).

Počítačová encyklopedie

2010-04-27T08:28:00.000-07:00

DCE (Data Circuit Equipment)
protipólem k zařízení DTE, neboli tím, co vytváří nezbytný výstup z "obláčku" veřejné datové sítě, je zařízení označované terminologií X.25 jako DCE (Data Circuit Equipment). V češtině pak k tomuto termínu odpovídá termín UZD (Ukončující zařízení datového okruhu). Doporučení X.25 pak je standardem, který definuje vzájemnou komunikaci mezi zařízeními DTE a DCE, a to na paketovém principu.

X.25 at Layer 3 (The Packet Layer)
Doporučení X.25 vzniklo ještě v době, kdy neexistoval sedmivrstvý model ISO/OSI. Časová souslednost zde byla spíše opačná: nejnižší vrstvy ISO/OSI byly navrženy právě po vzoru doporučení X.25, tak aby veřejné datové sítě na bázi X.25 mohly být použity jako základ pro sítě ISO/OSI. Jde přitom o tři nejnižší vrstvy, po řadě fyzickou, linkovou a síťovou. Doporučení X.25 přitom již zavádí některé základní pojmy, které se úspěšně používají dodnes: například bloku dat, který se přenáší na úrovni síťové vrstvy, říká paket (anglicky: packet). Bloku dat, který je přenášen na úrovni linkové vrstvy, říká rámec (anglicky: frame).

Virtual Channel (Virtuální kanál)
paketový charakter komunikace mezi zařízeními DTE a DCE je podle doporučení X.-25 zásadně řešen jako spojovaný - tedy ve formě virtuálních kanálů, počítajících s navazováním a následným rušením spojení. Tato spojení (resp. virtuální kanály) přitom vedou skrz veřejnou datovou síť od jednoho zařízení DTE k jinému zařízení DTE. Jde přitom o kanály, které mohou být tzv. stálé (permanentní, PVC, Permanent Virtual Channel), existující trvale v čase, nebo pouze dočasné, zřizované až na základě momentální potřeby (jako tzv. komutované virtuální okruhy, SVC, Switched Virtual Circuits).

PAD (Packet Assembler/Disassembler)
jestliže doporučení X.25 předpokládá paketový způsob komunikace mezi počítačem či terminálem (zařízením DTE) a vstupním bodem do veřejné datové sítě (zařízením DCE), pak to znamená, že toto doporučení vyžaduje určitou minimální inteligenci od připojených zařízení (mj. na sestavování a zpětné "vybalování" datových paketů). Tu mají v dostatečné míře zařízení charakteru počítačů, ale nikoli už zařízení povahy znakových terminálů, která jsou zvyklá jen na asynchronní komunikaci znak po znaku. Pro připojení takovýchto terminálů jsou pak určena zařízení, která nahrazují paketově orientovaná zařízení DCE na výstupu z VDS, a komunikují směrem "ven" asynchronně, na znakové úrovni - takže k nim pak lze připojit i zmíněné "hloupé" terminály neschopné komunikovat paketovým způsobem.

Tripple X (X.3, X.28, X.29)
na doporučení X.25 úzce navazuje celá řada dalších doporučení, z nichž tři se bezprostředně týkají fungování zařízení typu PAD (a dohromady se tato tři doporučení neformálně označují jako "trojité X", neboli tripple X). Jde o doporučení X.3, X.28 a X.29.

Recommendation X.3 (Doporučení X.3)
definuje parametry zařízení PAD - například rychlost, s jakou komunikuje s připojeným znakovým terminálem, zda tomuto terminálu poskytuje či neposkytuje tzv. lokální echo apod.

2010-04-19T07:51:00.000-07:00

PDN (VDS)
Přenosové sítě, budované ve světě spojů, jsou obvykle koncipovány tak, aby vyhověly potřebám přenosu hlasu. Přesto je ale uživatelé ze světa počítačů využívají pro potřeby přenosu dat, nebo si za tímto účelem zřizují vlastní datové sítě. Svět počítačů následně zareagoval na potřebu datových přenosů, a to tím, že začal sám nabízet přenosové sítě uzpůsobené potřebám těchto přenosů, a to na veřejné bázi - tedy jako službu určenou nejširší veřejnosti. Odsud také pochází obvyklé označení takovýchto služeb: jde o tzv. veřejné datové sítě (VDS, anglicky Public Data Network).

PSDN (Packet Switched Data Network, paketová VDS)
přenosová síť, nabízející služby spočívající v přenosu dat, bývá nejčastěji založena na principu přepojování paketů (packet switching). Tedy na myšlence, že data jsou přenášena po blocích (paketech), prostřednictvím sdílené a nikoli vyhrazené přenosové kapacity. Podle toho je pak také příslušná veřejná datová síť označována jako "paketová VDS" (PSDN). Může však existovat i veřejná datová síť založená na principu přepojování okruhů, které je obvyklé u přenosů hlasu a obrazu - pak se jedná o tzv. komutační VDS (CSDN, Circuit Switched data Network).

Recommendation X.25 (doporučení X.25)
Skutečnost, že svět spojů nabízí přenosové služby spočívající v přenosu dat ještě nemusí znamenat, že za tímto účelem jsou vybudovány samostatné sítě sloužící jen tomuto účelu. Může to tak být, ale nemusí - veřejná datová síť může sama být jen nadstavbou nad již existující přenosovou sítí sloužící jiným účelům, nebo může být skutečně samostatnou sítí. Zákazníkovi, který ji využívá, do toho koneckonců nic není, protože on si kupuje pouze službu (spočívající v přenosu dat), a podle filosofie světa spojů je čistě na poskytovateli této služby, jak ji zajistí. Právě z této filosofie pak vychází doporučení X.25, které je standardem světa spojů, definujícím chování veřejných datových sítí: definuje způsob, jakým se takováto veřejná datová síť "tváří" směrem ke svému uživateli, a jak tento uživatel se sítí komunikuje. Naopak neříká nic o tom, jak takováto veřejná datová síť funguje uvnitř. Doporučení X.25, pocházející od hlavní standardizační organizace světa spojů (CCITT, dnes ITU-T), tak skutečně říká pouze to, že komunikace mezi uživatelem a nejbližším vstupním bodem veřejné datové sítě probíhá na paketovém principu, a definuje přesná pravidla této komunikace. Názorným příkladem by mohlo být připodobnění veřejné datové sítě k obláčku, o jehož interní struktuře a interním způsobu fungování není nic známo, přičemž samotné doporučení X.25 definuje pouze chování výstupů z toho obláčku.

DTE (Data Terminal Equipment)
svět spojů si vytvořil také vlastní specifickou terminologii, kterou se snažil vnutit světu počítačů, a kterou samozřejmě použil i v doporučení X.25: zařízení, které se připojuje k "obláčku" veřejné datové sítě, je v terminologii X.25 označováno jako zařízení DTE (Data Terminal Equipment). Naše spojařská terminologie nezůstala pozadu, a zavedla český ekvivalent KZD (od: "Koncové zařízení datového okruhu", někdy jen "Koncové datové zařízení"). V praxi jde buď o počítač, nebo o jednoúčelový terminál.

Classical IP over ATM

2010-03-16T05:25:00.000-07:00

nativní aplikace pro ATM nevznikly prakticky žádné. Místo toho bylo velké úsilí věnováno tomu, jak nad ATM provozovat obvyklé aplikace ze světa počítačů a počítačových komunikací, tedy například síťové protokoly IP či IPX, nebo NetBIOS apod. Snad nejvíce to ale platilo pro protokol IP, jehož provozování nad ATM vrstvou by umožnilo budovat výkonné páteřní sítě na bázi ATM a ty pak propojovat s jinými sítěmi, používajícími jiné přenosové technologie než ATM. Nejjednodušší způsob jak provozovat protokol IP nad ATM (přesněji nad adaptační vrstvou AAL, konkrétně obsazenou protokolem AAL5), je protokol IP poněkud upravit - v tom smyslu, že se mu "dá vědět", že funguje nad ATM a že tudíž nesmí používat některé mechanismy, které jindy běžně používá. Jde zejména o možnost všesměrového vysílání, kterou ATM nenabízí, ale kterou protokol IP používá k převodu síťových IP adres na fyzické adresy a naopak. Pokud se protokolu IP zakáže používat všesměrové vysílání, pak vzniká varianta koexistence ATM a IP označovaná jako Classical IP over ATM. Je použitelná v páteřních částech sítě, kde je možné napevno zabudovat fyzické adresy do implementace protokolu IP, tak aby on sám již neměl potřebu příslušné překlady provádět.

LANE, LAN Emulation
Řešení "Classical IP over ATM", použitelné v minimálně se měnících páteřních sítích, je přeci jen poněkud nestandardní, protože určitým způsobem mění vlastnosti protokolu IP a "dává mu vědět", že pod ním je ATM. Proto bylo časem vyvinuto i jiné řešení, které také umožňuje provozovat protokol IP nad ATM, ale nemění žádné jeho vlastnosti - ve skutečnosti jde o řešení, které se snaží dokonale skrýt veškerá specifika ATM a vytvořit protokolu IP iluzi, že pracuje nad běžným Ethernetem (nebo nad sítí Token Ring). Jelikož jde vlastně o emulaci chování Ethernetu, resp. Token Ringu, čili dvou nejpoužívanějších přenosových technologií sítí LAN, dostalo toto řešení označení "LAN Emulace" (zkratkou LANE). Jeho nevýhodou je poměrně velká složitost, spojená s emulací, a z ní pak vyplývá i dosti značná neefektivnost. Jen pro ilustraci: emulována musí být i schopnost všesměrového vysílání, která ATM chybí - toho se dosahuje tak, že součástí implementace LANE je i specializovaný server, tzv. BUS server (Broadcast and Unknown Server), jehož povinností je znát všechny existující uzly v daném segmentu sítě. Když pak vyšší vrstvy vysloví požadavek na všesměrové vyslání určitých dat, dostane je ve skutečnosti BUS server a individuálně je rozesílá jednotlivým příjemcům.

MPOA, Multiprotocol over ATM
Velkou předností řešení LANE je jeho "neviditelnost" - to, co funguje nad vrstvou LANE, si skutečně může myslet, že pracuje nad Ethernetem, resp. Token Ringem - a tak není nutné příslušné protokoly vyšších vrstev jakkoli měnit, a lze je okamžitě "posadit" nad ATM s LANE. Na druhou stranu ale LANE toto umožňuje pouze protokolu IP, který je sice nejpoužívanější, ale zdaleka ne jediný existující síťový protokol, který je zájem provozovat v ATM sítích. Proto bylo časem vyvinuto i řešení označované jako "Multiprotocol over ATM" (MPOA). Jak už jeho název napovídá, jde o řešení které umožňuje provozovat nad ATM i další síťové protokoly, včetně např. IPX, a to opět bez toho, že by si musely vůbec uvědomovat existenci ATM a přizpůsobovat se mu. Kromě toho však MPOA přináší i některé další výhody. Umožňuje například lokalizovat veškeré směrovací informace i s potřebnou logikou pro jejich průběžnou aktualizaci do jednoho centra (tzv. route serveru), s tím že tyto směrovací informace pak mohou být fakticky využívány větším počtem ATM přepínačů, které se nemusí zabývat jejich generováním ani aktualizací, a mohou tudíž fungovat velmi rychle.

Pojmy-počítače

2010-02-02T07:50:00.000-08:00

ATM - Asynchronous Transfer Mode II.
AAL - ATM Adaptation Layer (Adaptační vrstva ATM)
Základní přenosové funkce, tedy transport jednotlivých ATM buněk, zajišťuje hlavní vrstva ATM, neboli tzv. ATM vrstva. S tím, že by bezprostředně nad touto vrstvou byly provozovány jednotlivé aplikace, však autoři ATM příliš nepočítali - zejména proto, že požadavky různých aplikací na druh a kvalitu poskytovaných přenosových služeb mohou být skutečně diametrálně odlišné. Proto nad základní "přenosovou" ATM vrstvou sídlí ještě tzv. adaptační vrstva (ATM Adaptation Layer), jejímž úkolem je zajišťovat potřebné přizpůsobení mezi možnosti ATM vrstvy a požadavky vyšších vrstev.

AAL1
pro adaptační vrstvu bylo připraveno několik protokolů, lišících se v tom, jaké kategorii aplikací vychází vstříc, přičemž jednotlivé verze jsou číslovány. Jako AAL1 je označován protokol, který vychází vstříc nekomprimovaným přenosům v reálném čase, a vytváří tzv. bitovou rouru - z jedné strany se do ní vkládají jednotlivé bity, které z druhé strany zase vystupují (přičemž veškerou segmentaci bitového proudu do ATM buněk transparentně zajišťuje právě protokol AAL1). Jde v zásadě o nadstavbu nad režimem CBR (Constant Bit Rate) ATM vrstvy, který se ale týká přenosu celých ATM buněk.

AAL2
protokol AAL2 je určen pro komprimované přenosy zvuku a obrazu, které také potřebují "dorazit včas", ale díky komprimaci nemají stejnoměrné nároky na přenosovou kapacitu.

AAL3/4
vedle protokolů AAL1 a AAL2, určených pro přenosy citlivé na čas doručování jednotlivých částí dat, byly připravovány i protokoly AAL3 a AAL4, pro přenosy které nejsou tolik citlivé na rovnoměrnost doručování. Oba protokoly se přitom měly lišit v tom, zda fungují ve spojovaném či nespojovaném režimu (přičemž samotná ATM vrstva funguje zásadně spojovaně, takže nespojovaný charakter musí být poměrně složitě emulován). Časem ale autoři dospěli k závěru, že dva samostatné protokoly AAL3 a AAL4 nejsou zapotřebí, a místo nich byl vyvinut protokol společný, označovaný jako AAL3/4. Ten přitom může fungovat v režimu "roury", kdy vytváří iluzi spojitého datového proudu a sám si rozhoduje o tom, kdy přenášená data "rozřeže" na vhodně velké bloky a ty pak skutečně přenese. Další možností je tzv. blokový režim, kdy už samotný protokol AAL3/4 dostává data "nařezaná" do bloků a ty pak přenáší.

AAL5
protokoly AAL1 až AAL3/4 vznikly ve světě spojů, způsobem který byl ve světě počítačů silně kritizován. Například standard AAL2 byl přijat v časové tísni, když se zjistilo že obsahuje závažné chyby, a tak byly ze standardu vypuštěny některé důležité parametry, aby se sice dodržel termín odevzdání standardu, ale výsledek byl záměrně zcela nepoužitelný. Protokol AAL3/4 byl sice standardizován jako funkční, ale je zase nesmírně složitý a neefektivní. O protokolu AAL1 se zjistilo, že vlastně není vůbec zapotřebí. Když si tuto situaci uvědomili ve světě počítačů, rozhodli se vyvinout vlastní protokol pro adaptační vrstvu AAL. Tento protokol dostal označení AAL5 a je dnes zdaleka nejpoužívanějším ve světě ATM. Poskytuje v zásadě stejné služby jako AAL3/4, tedy spojovaný i nespojovaný přenos v režimu blokového přenosu i "roury", ale je výrazně jednodušší a efektivnější než AAL3/4.

Native ATM application
Existence adaptační vrstvy AAL sice vycházela vstříc potřebám různých aplikací, ale zase ne zcela dokonale. Například u datových aplikací, typických pro provoz v počítačových sítích (tedy nejvíce pro přenosové protokoly na úrovni síťové vrstvy), se ukázalo že i přes existenci adaptační vrstvy panuje stále ještě velká odlišnost mezi tím, co nabízí ATM a co tyto aplikace očekávají. Snad nejkřiklavějším příkladem je neexistence všesměrového vysílání, neboli vysílání z jednoho zdroje všem existujícím příjemcům současně. To ATM skutečně nedokáže poskytnout, a ani adaptační vrstva tento handicap neodstraňuje. Případné aplikace, které by mohly být provozovány přímo nad adaptační vrstvou, by tak musely být doslova ušity na míru možnostem a vlastnostem ATM, resp. vlastnostem a schopnostem adaptační vrstvy. Takovéto aplikace, označované jako "nativní" (doslova: rozené pro ATM) by však zase nemohly jednoduše fungovat v prostředí mimo ATM. Při nasazení ATM například do role páteřní sítě by to znamenalo, že by tyto aplikace nemohly "dosáhnout" mimo páteřní části sítě, tedy například až k jednotlivým pracovním stanicím atd.

Primary vs. secondary ring

2010-01-24T06:59:00.000-08:00

Primary vs. secondary ring (hlavní a vedlejší kruh)
díky vlastnostem optických vláken dokáže technologie FDDI překlenout poměrně velké vzdálenosti, a umožňuje tudíž vytváření relativně rozlehlých sítí (nejen lokálních, ale např. i metropolitních). Současně s tím se snaží i o velkou robustnost, a má v sobě zabudovány mechanismy schopné "přežít" jeden výpadek, resp. jedno přerušení fyzického kruhu, do kterého jsou jednotlivé uzly propojeny. Dosahuje se toho tak, že příslušný "FDDI kruh" je ve skutečnosti zdvojen, resp. je tvořen dvěma samostatnými soustřednými kruhy. Za normálních okolností (bez výpadku) je fakticky využíván je jeden z těchto dvou kruhů, označovaný jako hlavní (primární). Druhý kruh nastupuje až v okamžiku přerušení hlavního kruhu, kdy uzly na okrajích přerušeného místa se napojí na vedlejší (sekundární) kruh, čímž dojde k vytvoření smyčky, která znovu zajistí celkovou průchodnost sítě. Přitom je ale třeba pamatovat na maximální rozsah sítě FDDI - obvyklé poučky říkají, že maximální obvod FDDI kruhu smí být až 200 kilometrů. Pokud by ale měl zafungovat právě popsaný rekonfigurační mechanismus, který přerušené místo "obejde" smyčkou vracející se přes vedlejší (sekundární) kruh, nesmí být faktická délka každého z obou kruhů větší jak 100 km (protože při rekonfiguraci dojde v nejhorším případě k vytvoření nového kruhu o součtu jejich délek).

FDDI ring

2010-01-03T15:15:00.000-08:00

(FDDI kruh)
optická vlákna jsou díky své podstatě vždy jednosměrným přenosovým médiem. Nejlépe jim proto vyhovuje kruhovitá fyzická topologie, v rámci které data "cirkulují" vždy jen jedním směrem dokola. Technologie FDDI proto také počítá s kruhovou fyzickou topologií, a stejně tak předpokládá kruhovou topologii i na logické úrovni, zejména pokud jde o způsob svého řízení. Používá totiž řízenou přístupovou metodu na principu předávání oprávnění (token passing, viz minule), které si jednotlivé uzly předávají mezi sebou podle toho, jak jsou zapojeny do fyzického (a současně i logického) kruhu. Díky této řízené přístupové metodě se FDDI chová "dobře" i při vysoké zátěži, a její faktická propustnost se blíží teoretickému maximu (zatímco například u Ethernetu s jeho neřízenou přístupovou metodou při vyšší zátěži dochází ke zhoršování přenosových schopností).

FDDI ring (FDDI kruh)

2009-06-04T06:38:00.000-07:00

FDDI ring (FDDI kruh)
optická vlákna jsou díky své podstatě vždy jednosměrným přenosovým médiem. Nejlépe jim proto vyhovuje kruhovitá fyzická topologie, v rámci které data "cirkulují" vždy jen jedním směrem dokola. Technologie FDDI proto také počítá s kruhovou fyzickou topologií, a stejně tak předpokládá kruhovou topologii i na logické úrovni, zejména pokud jde o způsob svého řízení. Používá totiž řízenou přístupovou metodu na principu předávání oprávnění (token passing, viz minule), které si jednotlivé uzly předávají mezi sebou podle toho, jak jsou zapojeny do fyzického (a současně i logického) kruhu. Díky této řízené přístupové metodě se FDDI chová "dobře" i při vysoké zátěži, a její faktická propustnost se blíží teoretickému maximu (zatímco například u Ethernetu s jeho neřízenou přístupovou metodou při vyšší zátěži dochází ke zhoršování přenosových schopností).

Primary vs. secondary ring (hlavní a vedlejší kruh)
díky vlastnostem optických vláken dokáže technologie FDDI překlenout poměrně velké vzdálenosti, a umožňuje tudíž vytváření relativně rozlehlých sítí (nejen lokálních, ale např. i metropolitních). Současně s tím se snaží i o velkou robustnost, a má v sobě zabudovány mechanismy schopné "přežít" jeden výpadek, resp. jedno přerušení fyzického kruhu, do kterého jsou jednotlivé uzly propojeny. Dosahuje se toho tak, že příslušný "FDDI kruh" je ve skutečnosti zdvojen, resp. je tvořen dvěma samostatnými soustřednými kruhy. Za normálních okolností (bez výpadku) je fakticky využíván je jeden z těchto dvou kruhů, označovaný jako hlavní (primární). Druhý kruh nastupuje až v okamžiku přerušení hlavního kruhu, kdy uzly na okrajích přerušeného místa se napojí na vedlejší (sekundární) kruh, čímž dojde k vytvoření smyčky, která znovu zajistí celkovou průchodnost sítě. Přitom je ale třeba pamatovat na maximální rozsah sítě FDDI - obvyklé poučky říkají, že maximální obvod FDDI kruhu smí být až 200 kilometrů. Pokud by ale měl zafungovat právě popsaný rekonfigurační mechanismus, který přerušené místo "obejde" smyčkou vracející se přes vedlejší (sekundární) kruh, nesmí být faktická délka každého z obou kruhů větší jak 100 km (protože při rekonfiguraci dojde v nejhorším případě k vytvoření nového kruhu o součtu jejich délek).

FDDI

2008-11-26T09:55:00.001-08:00

(Fiber Distributed Data Interface)
Nová přenosová technologie byla natolik uzpůsobena vlastnostem a možnostem optických vláken, že byla podle nich i pojmenována - anglické Fiber znamená právě "vlákno". Jednalo se přitom o první systematický pokus využít optická vlákna pro datové přenosy, a tak se tato technologie již od svého počátku výrazně odlišovala od ostatních, tehdy existujících přenosových technologií: byla výrazně rychlejší, neboť pracovala s přenosovou rychlostí 100 Mbps (zatímco tehdejší začínající Ethernet fungoval na 10 Mbps). Kromě toho byla nová technologie FDDI zamýšlena především pro nasazení v páteřních částech sítí lokálního až metropolitního rozsahu. Tomu pak byly uzpůsobeny i mnohé vlastnosti FDDI, zejména její robustnost, řízený charakter a schopnost automatické rekonfigurace i při výpadku některé části sítě

2008-10-09T01:02:00.000-07:00

FDDI (Fiber Distributed Data Interface)
další technologie s fyzicky kruhovou topologií, využívající ke svému fungování princip Token passing (s přenosovou rychlostí 100 Mbps)

Switched Token Ring
podobně jako v případě Ethernetu, došlo i u Token Ringu na snahy o zrychlení a zvýšení celkové propustnosti pomocí tzv. přepínání (switching-u). Konkrétní řešení pro přepínaný Token Ring (Switched Token Ring) se ale objevila výrazně později než u Ethernetu.

Dedicated Token Ring
dalším vývojovým stádiem technologie Token Ring, které navazuje na switchovaný Token Ring, je jeho tzv. dedikovaná verze. Je charakteristická tím, že každému uzlu dává dedikovanou (tj. s nikým nesdílenou) přípojku k nejbližšímu přepínači (switchi) Token Ringu, zatímco u nededikované verze jsou k příslušnému switchi připojována celá "kolečka" (několik uzlů zapojených do kruhu).

HSTR (High Speed Token Ring)
snahy o další vývoj technologie Token Ring se ubírají cestou radikálního zvýšení přenosové rychlosti, na 100 Mbps - tedy obdobně jako v případě původního Ethernetu, jen mnohem později. Příslušný návrh má název High Speed Token Ring (HSTR), a v současné době již existuje i aliance výrobců, usilující o prosazení tohoto stomegabitového Token Ringu. Podrobnější informace lze nalézt na adrese http://www.hstra.com.

FDDI
ANSI X3T9.5
Počátkem osmdesátých let se zrodila nová přenosová technologie, která se specificky snažila maximálně využít přenosových schopností optických vláken pro potřeby datových přenosů. Její standard byl vytvořen v rámci národního standardizačního orgánu USA (ANSI, American National Standards Institution), jako standard ANSI X3T9.5.

2008-10-07T00:41:00.000-07:00

IBM Token Ring vs. IEEE 802.5
Řešení vyvinuté firmou IBM bylo standardizováno společností IEEE, zabývající se standardizací lokálních sítí, konkrétně pracovní skupinou 802.5. Od toho je pak odvozen i název takto vzniklého řešení: IEEE 802.5. Naproti tomu firma IBM vyráběla a vyrábí vlastní verzi sítě Token Ring (IBM Token Ring), která je standardu IEEE 802.5 opravdu velmi blízká, je s n9m plně kompatibilní, ale není s ním zcela identická. Rozdíl je například v tom, že IBM Token Ring specifikuje konkrétní topologii (do hvězdy), zatímco IEEE 802.5 žádnou fyzickou topologii explicitně nepředepisuje (ale v praxi jde téměř vždy o zapojení do hvězdy). Další rozdíl je např. v přenosovém médiu: IBM Token Ring předepisuje kroucenou dvoulinku, IEEE 802.5 nepředepisuje žádné konkrétní přenosové médium.

MSAU (MultiStation Access Unit)
jak může mít Token Ring fyzicky kruhovou topologii a současně topologii do hvězdy, jak se uvádí výše? Je to dáno tím, že se předpokládá použití zařízení fungujících jako "rozbočovače" či "koncentrátory", přesněji MSAU (MultiStation Access Unit). Uvnitř tohoto zařízení je realizováno propojení do kruhu, zatímco ven z tohoto zařízení vychází paprskovitě přípojky k jednotlivým koncovým uzlům - z hlediska obvodového zapojení (zapojení kabelů) pak skutečně jde o kruhovou topologii, zatímco způsob vedení kabelů odpovídá zapojení do hvězdy (v jejímž středu je právě zařízení MSAU, schopné propojení s dalšími zařízeními svého druhu).

Token Bus
označení dalšího druhu sítě fungující na principu Token Passing: fyzická topologie této sítě je sběrnicová (stejně jako např. u původního Ethernetu), a kruhová je pouze logická topologie (systém předávání oprávnění mezi jednotlivými uzly).

2008-08-11T04:36:00.000-07:00

Active monitor
sítě s přístupovými metodami na principu token passing musí explicitně řešit takové situace, jako je například ztráta oprávnění (token-u), nebo přerušení logického kruhu (výpadkem některého z uzlů v logickém řetězci, který tvoří logický kruh). Stejně tak musí být explicitně ošetřeny situace, kdy se nějaký nový uzel chce přidat do logického kruhu (například když je zapnut dosud nekomunikující počítač), nebo z tohoto kruhu naopak chce vystoupit (počítač má být vypnut apod.). V případě Ethernetu takovéto situace není vůbec nutné jakkoli explicitně ošetřovat, zatímco zde ano, a to často dosti komplikovaně. Nejčastěji (například u sítí Token Ring) jsou příslušné správní funkce vykonávány jednou ze stanic v síti, která vystupuje v roli tzv. aktivního monitoru. Nezbytná funkčnost ale musí být implementována ve všech uzlech sítě, tak aby roli aktivního monitoru mohl v případě potřeby vykonávat kterýkoli uzel (například i v jednočlenné síti).

Token Ring
nejčastěji je princip token passing spojován s jedním konkrétním druhem sítě, označované jako Token Ring. Jde o síť s kruhovou topologií, a to jak logickou (ve smyslu předávání token-u), tak i fyzickou (jednotlivé uzly jsou zapojeny fyzicky do kruhu). Koncepce této sítě pochází od firmy IBM, která vyvinula její první verzi již v roce 1969. Další verze pak byly uzpůsobeny potřebám propojení sítí LAN a střediskových počítačů IBM, ale časem se začaly používat i pro samotné budování lokálních sítí jako takových. První konkrétní produkty pro sítě Token Ring se objevily na trhu v roce 1985, a to pracující s přenosovou rychlostí 4 Mbps. Od roku 1989 je používána verze pracující s přenosovou rychlostí 16 Mbps. Ve skutečnosti je ale název "Token Ring" neformálně používán pro dva různé druhy sítí: IBM Token Ring a IEEE 802.5.

2008-08-07T06:38:00.000-07:00

Token (oprávnění, pešek)
charakteristickým rysem Token Ringu, i všech jemu příbuzných přenosových technologií, je způsob řízení přístupu ke sdílenému přenosovému médiu, ke kterému nemohou přistupovat (hlavně: vysílat po něm) všichni najednou. V Ethernetu se tento problém řeší pomocí přístupové metody CSMA/CD, která připouští vznik tzv. kolizí (souběžného vysílání) a řeší je teprve následně, a je ze své podstaty nedeterministická. Naproti tomu v případě sítě Token Ring je vše koncipováno jinak - právo vysílat po sdíleném médiu má ten, kdo je momentálním držitelem speciálního oprávnění (oprávnění vysílat). Toto oprávnění může mít prakticky libovolnou "fyzickou" podobu, resp. na jeho konkrétní fyzické podstatě příliš nezáleží - nejčastěji to je speciální (a malý) blok dat. Podstatné je pouze to, aby každý dokázal spolehlivě rozpoznat, zda je či není momentálním držitelem takovéhoto oprávnění, a aby toto oprávnění bylo možné předávat mezi uzly navzájem. Tedy aby toto oprávnění mohlo "kolovat" mezi potenciálními zájemci o vysílání, ne nepodobně dětské hře na předávání peška - na koho pešek padne (resp. kdo získá oprávnění), ten má právo provést určitou činnost (zde: začít vysílat).

Token Passing (předávání oprávnění, předávání peška)
pro správné a korektní fungování metody "předávání peška" (token passing) je bezpodmínečně nutné, aby byl definován logický kruh - tedy pořadí, ve kterém si jednotlivé uzly cyklicky (dokola) předávají to, co pro ně reprezentuje zmíněné oprávnění (peška, neboli token). Důležité je, že tento kruh je skutečně pouze logickou záležitostí a nevynucuje si žádnou konkrétní fyzickou topologii. Na principu "token passing" (předávání peška) tak mohou fungovat sítě s různými fyzickými topologiemi - například síť Token Ring se skutečně kruhovou fyzickou topologií, nebo třeba síť Token Bus, s fyzicky sběrnicovou topologií. Princip "token passing" lze přitom chápat jako základ přístupových metod lokálních sítí, resp. považovat za alternativu k přístupové metodě CSMA/CD, používané v Ethernetu. Navíc jde o alternativu s významně odlišnými vlastnostmi: zatímco CSMA/CD je nedeterministická přístupová metoda, která nedokáže zaručit že se zájemce o vysílání vůbec dostane ke slovu, metody založené na principu token passing jsou deterministické, a zaručit to dokáží. To se projevuje i při vyšších zátěžích sítě, kdy se přenosové schopnosti Ethernetu relativně zhoršují, právě díky nedeterminismu metody CSMA/CD, zatímco celková průchodnost sítí na principu token passing se při rostoucí zátěži nezhoršuje, a blíží se teoretickému maximu. Daní za deterministické chování a lepší průchodnost při vyšších zátěžích je celkově větší složitost metod na principu token passing. Důsledkem je pak i relativně vyšší cena konkrétních produktů.

Token Ring a spol.

2008-08-01T12:55:00.000-07:00

Ačkoli je Ethernet přenosovou technologií, která v oblasti lokálních počítačových sítí jednoznačně dominuje, přesto vedle něj existují i jiné "dobře zavedené" technologie pro oblast LAN. Mezi ně patří například celá rodina technologií, které fungují na principu předávání oprávnění (token passing). Asi nejznámějším, ale nikoli jediným představitelem takovýchto technologií je Token Ring.

Repeater Class II.

2008-07-30T02:41:00.000-07:00

Tento typ opakovače "nerozbaluje" jednotlivé bity, pouze zesiluje příslušný signál (aniž se snaží jej jakkoli interpretovat) a tudíž dokáže propojit jen segmenty se stejným způsobem kódování. To jsou například segmenty na bázi 100BaseTX a FX (zatímco 100BaseT4 používá jiné kódování). Opakovače tohoto typu lze použít dva v každé kolizní doméně.

2008-07-08T05:08:00.000-07:00

100BaseT
verze stomegabitového Ethernetu (Fast Ethernet-u), předpokládající zachování všech jeho vlastností včetně přístupové metody CSMA/CD, se samozřejmě také dočkala své standardizace, pod označením 100BaseT, navazujícím na předchozí tradice. Na rozdíl od předchozích verzí Ethernetu jde ale o společné označení, které má ještě několik "podvariant", závislých na použitém přenosovém médiu. I autoři této verze Ethernetu se totiž snažili umožnit použití různých přenosových médií - kromě "rychlé" dvoulinky, dimenzované na 100Mbps (tedy kroucené dvoulinky kategorie 5, viz minule) i použití optických vláken, a také použití "pomalé" (telefonní, resp. voice grade). Výsledkem je pak trojice dílčích standardů, které specifikují nejnižší vrstvu implementace Ethernetu (vrstvu PHY, Physical Layer).

100BaseTX
prvním z trojice dílčích fyzických standardů je 100BaseTX, specifikující jak provozovat Ethernet nad dvěma páry kroucené dvoulinky kategorie 5 (tj. od každého uzlu vedou k nejbližšímu rozbočovači dva páry dvoulinkuy kat. 5).

100BaseFX
druhý dílčí standard říká, jak provozovat stomegabitový Ethernet nad dvěma páry optických vláken.

100BaseT4
třetí dílčí standard říká, jak lze provozovat stomegabitový Ethernet nad kroucenou dvoulinkou kategorie 3, tj. dimenzované jen na 10 Mbps. V tomto případě jsou ale zapotřebí hned čtyři páry kroucené dvoulinky na každou jednotlivou přípojku (odsud také ona čtyřka v označení)

100BaseX
společné označení pro dílčí standardy 100BaseTX, FX a T4.

Repeater Class I
jedním z důsledků desetinásobného zrychlení Ethernetu nutně bylo i zkrácení jeho dosahu, alespoň pokud jde o jednotlivé segmenty a segmenty propojené opakovači - ne sice na desetinu původních hodnot, ale přesto šlo o dosti citelné zkrácení. To lze kompenzovat buď propojováním pomocí switchů či směrovačů, kde pak limit na počet zapojení do kaskády není, nebo nasazením opakovačů. Zde je ale nutné pamatovat na to, že u stomegabitového Ethernetu jsou dva druhy opakovačů. Lisí se v tom, zda se snaží "rozbalovat" jednotlivé bity které skrz ně prochází (tj. jsou schopné je převádět z jednoho způsobu kódování do jiného), nebo zda nikoli. Opakovače třídy I (Class I) se snaží bity "vybalovat" z jejich kódování, a tudíž dokáží mezi sebou propojit například segmenty na kroucené dvoulince kategorie 3 (tj. dle 100BaseT4) a segmenty na kroucené dvoulince kategorie 5 (tj. dle 100BaseTX), které používají odlišné způsoby kódování jednotlivých bitů. Takovéto opakovače však mají "více práce", vzniká na nich relativně větší zdržení, a tudíž takovýto opakovač může být použit v každé kolizní doméně jen jeden (tj. mezi dvěma switchi či směrovači).

Fast Ethernet

2008-06-23T02:24:00.001-07:00

obě varianty stomegabitového Ethernetu, tedy jak varianta zachovávající všechny původní vlastnosti včetně metody CSMA/CD, tak i verze nahrazující tuto přístupovou metodu metodou Demand priority, měly silné ambice deklarovat se za nástupce původního desetimegabitového Ethernetu a stavět na jeho reputaci a renomé. Oba návrhy se také svorně sešly na jediném stole pracovní skupiny IEEE 802.3, zabývající se standardizací Ethernetu. Ta po jisté době zvažování nakonec došla k závěru, že použití přístupové metody CSMA/CD je pro Ethernet natolik charakteristické, že bez ní už "Ethernet přestává být Ethernetem". Proto návrh s novou přístupovou metodou smetla ze stolu, a za jediného "nástupce" Ethernetu prohlásila ten, který metodu CSMA/CD neměnil. Pouze tento návrh si tedy mohl podržet neformální označení Fast Ethernet ("rychlý Ethernet") a vůbec pyšnit se klíčovým slovem "Ethernet". Druhý návrh však nezmizel zcela ze světa - místo "Ethernetové komise" se dostal na stůl jiné pracovní skupině (IEEE 802.12), která byla v rámci společnosti IEEE vytvořena specificky pro tuto novou technologii. Výsledkem pak byl fakt, že standard technologie 100VG AnyLAN byl přijat a schválen dokonce dříve, než standard Fast Ethernetu.

Demand priority

2008-06-19T03:02:00.001-07:00

To podstatné, v čem se koncepce 100VG AnyLAN liší od klasického Ethernetu, je použitá přístupová metoda. Zatímco původní Ethernet používá přístupovou metodu CSMA/CD, uzpůsobenou původní sběrnicové topologii Internetu, technologie 100VG AnyLAN vychází z předpokladu, že tato neřízená přístupová metoda již není nutná - proto, že přechodem na kroucenou dvoulinku se původní fyzická sběrnicová topologie změnila na stromovitou, a vlastně jen kvůli metodě CSMA/CD se musí sběrnicová topologie alespoň logicky emulovat (tj. předstírat, chováním rozbočovačů, alias hub-ů). Autoři technologie 100VG AnyLAN se rozhodli využít nové topologie a "ušít jí na míru" novou, efektivnější přístupovou metodu (řízenou, s lepším chováním při rostoucí zátěži). Tato metoda dostala označení Demand Priority, a je založena na následující myšlence: při stromovité topologii sítě, dané použitím kroucené dvoulinky a rozbočovačů, má každý uzel svou přípojku k nejbližšímu rozbočovači vlastně jen a jen pro sebe, a nemusí ji s žádným jiným uzlem sdílet. Takže ji může využít i k tomu, aby v případě zájmu požádal (vyslal žádost, anglicky: demand) jejím prostřednictvím nejbližší rozbočovač o právo vysílat. Jednotlivé žádosti, o jejichž osudu pak rozhoduje rozbočovač (či vzájemně propojené rozbočovače) přitom mohou mít i různé úrovně priority (odsud také označení celé přístupové metody, která dokáže brát v úvahu různé stupně naléhavosti žádostí).

100VG AnyLAN

2008-06-15T01:36:00.001-07:00

Konkrétní řešení, vycházející ze snahy nahradit ne zcela optimální vlastnosti Ethernetu, pochází hlavně od firmy Hewlett-Packard, a dnes je označováno jako 100VG AnyLAN. Jednou z motivací firmy HP přitom bylo umožnit provozování nového stomegabitového Ethernetu i po kroucené dvoulince kategorie 3, neboli po původní telefonních rozvodem (v zámoří je dvoulinka telefonního typu označována také jako "voice grade") - byť za cenu toho, že budou muset být použity celkem 4 páry této dvoulinky (dimenzované pouze pro desetimegabitové přenosy). Odsud pak také prvních pět znaků v označení nové technologie: 100VG znamená přenosy rychlostí 100 Mbps po dvoulince kategorie "voice grade". Další část názvu, AnyLAN, má zajímavou historii - ke snahám firmy HP se časem přidala i firma IBM, která hledala možnost jak vytvořit další možnou vývojovou linii jejího Token Ringu (také ten totiž se svými 16 Mbps přestával stačit potřebám uživatelů). Díky firmě IBM se nakonec prosadilo takové řešení, které skutečně umožnilo snadnou návaznost jak na stávající desetimegabitový Ethernet, tak i na šestnáctimegabitový Token Ring - v interpretaci autorů tedy návaznost na "jakoukoli síť", odsud: AnyLAN.

Stomegabitový Ethernet

2008-06-10T00:57:00.000-07:00

původní koncepce Ethernetu, vzniklá koncem sedmdesátých let a standardizovaná počátkem let osmdesátých, počítala s přenosovou rychlostí deseti megabitů za sekundu. Ta byla na svou dobu opravdu vysoká, a skýtala i dosti značnou rezervu výkonu oproti tehdejším potřebám. Nicméně s rostoucími nároky nejrůznějších aplikací se ona rezerva rychle vyčerpala, a samotný Ethernet časem zákonitě "přestal stíhat". A tak se začalo uvažovat o tom, zda by nešlo Ethernet zrychlit, nejlépe hned na desetinásobek - tedy udělat z původního desetimegabitového Ethernetu Ethernet stomegabitový. Úvahy o takovémto zrychlení se ubíraly dvěma základními směry: jeden z nich vycházel z názoru, že některé vlastnosti Ethernetu se osvědčily a jiné ne, a že by tedy bylo rozumné ponechat ty dobré, a vyměnit ty špatné. Druhý názorový proud naopak vycházel z toho, že je nutné zachovat maximální možnou návaznost na původní Ethernet, a tudíž ponechat i ty jeho vlastnosti, které se ukázaly jako ne zcela optimální. Předmětem sporu byla hlavně neřízená přístupová metoda CSMA/CD - na jedné straně jednoduchá a s malou režií, na druhé straně nezaručující, že se zájemce o vysílání skutečně dostane ke slovu, a fungující pouze statisticky (což má mj. za důsledek, že chování Ethernetu se při rostoucí zátěži začíná naopak zhoršovat). Zastánci jednoho přístupu navrhovali nahradit metodu CSMA jinou metodou, zatímco zastánci druhého názorového proudu ji chtěli ponechat.

Hub

2008-06-08T00:18:00.000-07:00

(rozbočovač)
pro správné pochopení funkce rozbočovače (hub-u) v Ethernetu na kroucené dvoulince je nutné si uvědomit, že fyzická topologie se přechodem na nový druh kabeláže sice změnila, a to dosti zásadním způsobem, ale logická topologie Ethernetu (daná způsobem jeho fungování) se změnit nemohla! Na této logické topologii je totiž závislé například i fungování přístupové metody CSMA/CD, která bytostně počítá s tím, že cokoli jeden uzel "vyřkne", to současně slyší i všechny ostatní uzly (připojené ke stejnému segmentu). Aby byla tato iluze zachována, aby i Ethernet na bázi kroucené dvoulinky mohl zůstat Ethernetem a mohl používat svou přístupovou metodu, musí být logická sběrnicová topologie předstírána, a to chováním rozbočovače! Tento se nejčastěji chová jako tzv. opakovač, který logicky emuluje fyzickou sběrnicovou topologii tím, že signál zachycený z jedné strany (od kteréhokoli z dvoubodově připojených uzlů) okamžitě "zopakuje" (rozešle) i do všech ostatních směrů, tedy ke všem ostatním uzlům, které jsou k němu připojeny. Stejně tak ale může rozbočovač fungovat i jako most, přepínač (switch), či dokonce jako směrovač.

2008-05-22T03:27:00.000-07:00

10BaseT
Další vývoj snah o provozování Ethernetu nad kroucenou dvoulinkou se ubíral cestou zvyšování přenosové rychlosti. Přitom se samozřejmě ukázalo, že není možné zvýšit rychlost a zachovat pětisetmetrový dosah - proto nakonec vzniklo řešení, které dosahuje klasických deseti megabitů za sekundu, ale za cenu zkrácení maximálního dosahu souvislého kabelového segmentu - na pouhých 100 metrů. Možná i proto, aby tento fakt příliš neodradil zájemce o novou verzi Ethernetu, stalo se její označení první výjimkou z dosavadní tradice. Místo označení 10Base1, které by zřejmě připadalo v úvahu, se nakonec prosadilo označení 10BaseT, kde koncové písmenko T označuje provedení: Twist, neboli Twisted pair.
Sběrnicová vs. stromovitá topologie
přechodem Ethernetu z koaxiálního kabelů na kroucenou dvoulinku došlo i k jedné další změně, a to nesmírně významné - ke změně fyzické topologie. U koaxiálního Ethernetu byla jeho topologie sběrnicová - v tom smyslu že jednotlivé uzly byly "navěšeny" na společně sdílený koaxiální kabel prostřednictvím odboček na něm. Kromě toho byla sběrnicová i "logická" topologie Ethernetu, neboli jeho chování: cokoli začal vysílat kterýkoli z připojených uzlů, to současně "slyšely" všechny ostatní uzly. Naproti tomu u kroucené dvoulinky nelze z principiálních důvodů dělat odbočky, kroucená dvoulinka je použitelná jen jako dvoubodový spoj, vedoucí mezi dvěma uzly. Potřebné rozbočení, umožňující propojit mezi sebou více než dva uzly, proto musí být řešeno jinak, a to rozbočením elektronickou cestou - kroucená dvoulinka se použije pro paprskovité připojení jednotlivých uzlů k centrálnímu prvku, který bude potřebné rozbočení zajišťovat interně svými elektronickými obvody (odsud také jeho označení: rozbočovač, anglicky: hub). Vzhledem k tomu se ale mění i fyzická topologie Ethernetu na kroucené dvoulince - místo původní sběrnicové je nyní ve skutečnosti hvězdicová. V praxi přitom jediný rozbočovač často nestačí, a tak se jich používá více, vzájemně propojených do opět do hvězdy, či dokonce do hierarchických úrovní, které jsou po částech hvězdicové a dohromady vytváří stromovitou strukturu (připomínají strom, s jediným centrálním kořenem a postupným větvením).

2008-05-19T04:45:00.000-07:00

UTP (Unshielded Twisted Pair), STP (Shielded Twisted Pair)
hlavním limitujícím faktorem, který krouceným dvoulinkám brání v dosahování ještě větších přenosových rychlostí, je jejich vyzařování - tedy efekt antény, který je zkroucením sice zmenšený, ale ne zcela eliminovaný. Při vyšších přenosových rychlostech by vyzařování mohlo nejen ovlivňovat (rušit) jiné přenosové cesty (jiné kroucené páry), ale mohlo by i negativně působit na člověka. Vše je přitom věcí míry a norem, které říkají, jak velké smí být působení na dvoulinky na její okolí. Vyšší vyzařování samozřejmě vykazuje základní provedení dvoulinky, které je tzv. nestíněné (unshielded, odsud: UTP, Unshielded Twisted Pair). Příznivější vlastnosti z hlediska vyzařování obecně má tzv. stíněné provedení (STP, Shielded Twisted Pair), které každou dvojici vzájemně zkroucených vodičů obaluje vodivým stínícím pláštěm - samozřejmě za cenu vyšších výrobních nákladů takovéhoto provedení kroucené dvoulinky. Určitým kompromisem pak je dvoulinka, která používá společné stínění pro několik párů.
1Base5
Snahy provozovat Ethernet nad rozvody z kroucené dvoulinky našly největší podporu u firmy AT&T, která ve zmíněné době dominovala ve sféře telefonních služeb v USA, a měla tedy dosti velký zájem na faktické realizaci. Sama přitom měla k dispozici technické řešení, které umožňovalo budovat lokální počítačové sítě pomocí kroucené dvoulinky - šlo o její proprietární řešení jménem StarLAN. Po určitých úpravách se toto řešení stalo základem pro novou verzi Ethernetu na kroucených dvoulinkách, a bylo standardizováno jako 1Base5. Již z názvu je patrné, že toto řešení sice umožňovalo dosáhnout jedním souvislým kusem kabelu až na vzdálenost 500 metrů, ale pouze s desetinou přenosové rychlosti klasického Ethernetu, tedy jen s 1 megabitem za sekundu.

2008-05-15T10:24:00.000-07:00

Twist, twisted cable (kroucená dvoulinka)
kabely, používané v klasické telefonii, jsou tvořeny párem (dvojicí) vodičů, které jsou rovnoměrně zkrouceny (anglicky: twisted). Důvodem jsou fyzikální zákony: jakékoli dva vodiče, vedoucí rovnoběžně vedle sebe, fungují jako anténa a jednak vyzařují do svého okolí, a jednak přijímají signály ze svého okolí (jsou citlivé na vnější rušení). Nepříznivý efekt antény nelze odstranit zcela a úplně, ale lze jej významně omezit, a to právě pravidelným zkroucením obou vodičů, které tak vytváří "zkroucený pár" (twisted pair).
Voice grade, data grade
twist, alias kroucená dvoulinka, samozřejmě existuje v mnoha provedeních, lišících se zejména svými parametry. Pokud je kroucená dvoulinka uzpůsobena pro potřeby přenosu hlasu (tj. určená pro telefonní rozvody), pak se označuje jako "voice grade" (hlavně v USA). Pokud je určena pro přenos dat, bývá označována jako "data grade".
Category 3 and 5 (kategorie 3 a 5)
další možnou klasifikací kroucené dvoulinky určené pro přenos dat je její zařazování do tříd. Toto zařazení je sice dáno frekvencí signálu, který je dvoulinka schopna přenášet, ale od této frekvence lze odvodit i přenosovou rychlost, kterou lze na příslušném typu kroucené dvoulinky dosáhnout. Z pohledu praxe jsou tedy jednotlivé kategorie dány spíše tím, jak rychlé přenosy dvoulinka "snese": v případě kategorie 3 jde o přenosy do 10 Mbps, v případě kategorie 4 o 16 Mbps, a v případě kategorie 5 až 100 Mbps (resp. 155 Mbps). Kvalitní dvoulinka typu "voice grade" je obvykle schopna "snést" i přenosy rychlostí 10 Mbps, tj. současně patří i do kategorie 3. Dnes se ale pro nejrůznější instalace používá spíše dvoulinka kategorie 5, a to i pro potřeby telefonie - cenový rozdíl oproti kategorii 3 je dnes už poměrně nevýznamný, a výhodou je naopak univerzálnost rozvodů.

Ethernet, III.

2008-05-02T03:56:00.000-07:00

Původní varianta Ethernetu, standardizovaná posléze jako 10Base5 a 10Base2, byla vyvinuta "na míru" koaxiálním kabelům a jejich vlastnostem. Získala velkou popularitu, se kterou ale přišly i jisté problémy a různé tlaky. Šlo například o to, že v nejrůznějších budovách bylo nutné instalovat zmíněné koaxiální kabely i tehdy, když zde byl k dispozici dostatek jiných, již "položených" kabelů. Šlo o kabely, které byly instalovány pro potřeby telefonních rozvodů, a zejména v USA byly tyto telefonní kabely značně předimenzovávány, tak aby bylo pamatováno na i budoucí potřeby. Zcela zákonitě pak lidi napadlo, zda by nebylo možné provozovat Ethernet i po takovýchto "telefonních" kabelech, čímž by se ušetřily opravdu významné náklady na opakované "rozkopávání zdí", a omezily i s tím spojené problémy a komplikace. Motivace tedy byla na světě, ale nejprve bylo nutné vyvinout nové technické řešení - provozování Ethernetu po novém druhu přenosového média vyžaduje významnou úpravu technického řešení a navazujících standardů.

Pravidlo 5:4:3

2008-04-26T02:39:00.000-07:00

Přesnější formulace o přípustném počtu opakovačů říká, že smí být použito nejvýše pět kabelových segmentů, propojených pomocí čtyř opakovačů. Ze zmíněným pěti segmentů kabelu však nejvýše tři smí být "obydlené", neboli pouze ke třem z nich mohou být připojeny nějaké uzly, zatímco zbývající dva segmenty musí být pouze propojovací a nesmí být k nim připojeny žádné koncové uzly. Ani pravidlo o maximálním počtu opakovačů však ještě neomezuje maximální dosah nějaké lokální sítě - zmíněné pravidlo totiž platí pouze k nejbližšímu mostu, switchi nebo směrovači - v tom smyslu, že při přechodu přes kterýkoli z těchto uzlů se počet opakovačů začíná vždy počítat znovu od nuly.

Repeater

2008-04-19T09:32:00.001-07:00

(opakovač)
Maximální dosah souvislého kabelového segmentu, který činí 500 metrů v případě tzv. tlustého koaxiálního kabelu, a 200 metrů (přesně 185) v případě tenkého koaxiálního kabelu, samozřejmě není maximálním dosahem jedné lokální sítě na bázi Ethernetu. Znamená pouze to, že na delší vzdálenost již není možné "dosáhnout" jen pouhým prodlužováním kabelů, ale je nutné použít více souvislých kabelových segmentů a ty propojit mezi sebou pomocí aktivních prvků fungujících jako zesilovače signálu - tedy jako tzv. opakovače (anglicky: repeaters). Nicméně ani toto nelze dělat libovolně-krát. Samotná podstata Ethernetu (konkrétně způsob fungování jeho přístupové metody CSMA/CD) totiž vyžadují, aby se signál stihnul rozšířit z jednoho konce sítě na druhý do určitého časového limitu. Vzhledem k tomu je pak omezen i maximální počet opakovačů, které je možné použít "v řadě za sebou": jednodušší forma příslušného pravidla říká, že žádné dva uzly nesmí mít mezi sebou více jak dva opakovače.

2008-04-09T03:49:00.000-07:00

BNC konektor
konektory, kterými jsou osazovány konce tenkého koaxiálního kabelu, spolu s jejich protikusy na T konektorech a síťových kartách, lze velmi snadno a rychle spojovat, protože fungují na principu tzv. bajonetového uzávěru (stačí je zasunout do sebe a trochu pootočit). Příslušné konektory jsou známy jako tzv. BNC konektory, kde písmena BNC jsou údajně zkratkou jmen tří autorů, pánů jménem Bayonett, Neil a Concelmann.

Cheapernet
tenký koaxiální kabel, o průměru cca 0,5 cm, určený pro použití v Ethernetu na bázi standardu 10Base2, se vyrábí ve dvou provedeních: jedno z nich má dvojité vodivé opletení kolem středového vodiče, a označuje se nejčastěji jako ThinNet či ThinWire, zatímco druhé provedení má pouze jednoduché vodivé opletení, a je tudíž i výrobně poněkud méně nákladné. Proto se také označuje jako Cheapernet. Často bývá rozdíl mezi oběma kabely patrný na první pohled: kabel s dvojitým opletením bývá černý, zatímco kabel s jednoduchým opletením bývá šedivý.

EAD (Ethernet Attachment Device)
jednou z velkých nevýhod Ethernetu na bázi tenkého koaxiálního kabelu (tedy Ethernetu 10Base2) je fakt, že jakákoli závada na kterémkoli konektoru rázem znemožňuje komunikaci všech uzlů, připojených k danému segmentu - neboli chyba jednoho vyřazuje z provozu všechny. Týká se to například rozpojení, či jen pouhého nedotažení bajonetových uzávěrů BNC konektorů, a může k tomu dojít velmi snadno například tehdy, když lidé přemisťují své počítače. Pro zvýšení spolehlivosti koaxiálních kabelových rozvodů, a pro umožnění alespoň nějaké mobility připojených uzlů, byl vytvořen zajímavý druh zásuvek, označovaných jako EAD zásuvky (jde o zkratku z Ethernet Attachment Device, doslova: připojovací zařízení Ethernetu). Jde v zásadě o krabičku s funkcí výhybky - z obou stran jsou na ni trvale připojeny dva konce tenkého koaxiálního kabelu. Kromě toho je možné k této krabičce připojit speciální "odbočovací" kabel (nazývaný nepříliš trefně opět jako "drop kabel"). Pokud tento "odbočovací" kabel připojen není, je krabička plně "průchozí", tj. vodivě propojuje oba konce tenkého koaxiálního kabelu, které do ní vedou. Pokud je ale ke krabičce připojen zmíněný drop kabel (což lze velmi snadno, pouhým zasunutím příslušného konektoru), dojde uvnitř krabičky k rozpojení vodivého kontaktu mezi oběma konci, a naopak k napojení těchto dvou konců na smyčku koaxiálního kabelu, kterou vytváří zmíněný drop kabel. Logika věci je taková, že "krabička" (správně: EAD zásuvka) je někde nainstalována trvale a fixně, například i pod omítkou, a stejně tak jsou k ní fixně přivedeny oba konce tenkého koaxiálního kabelu, tvořící v jistém smyslu "páteřní rozvod". Podle momentální potřeby pak může přijít někdo s drop kabelem, ten zasunout do zmíněné krabičky (a z druhé strany tento drop kabel zapojit k BNC konektoru své síťové karty), a tím se k síťovému rozvodu připojit. Pokud bude považovat za potřebné se kdykoli odpojit, může tak učinit pouhým vytažením drop kabelu z EAD zásuvky, bez nebezpečí že tím rozpojí celý koaxiální segment, který vždy musí zůstat souvislý (protože EAD zásuvka pak sama propojí oba původní konce pevných kabelů).

Ethernet II

2008-04-07T05:16:00.000-07:00

Ethernet, II.

Thinnet, Thin Wire
jednou z velkých nevýhod nejstarší verze Ethernetu byly fyzikální vlastnosti koaxiálního kabelu, který tato verze předpokládala - byl to tzv. tlustý koaxiální kabel o průměru cca 1 cm, který se skutečně velmi špatně ohýbal. To pak způsobovalo mnohé problémy při instalaci kabelových rozvodů, a tak je asi celkem přirozené, že další vývoj Ethernetu se ubíral cestou přechodu na jiný druh kabelu. Tím se stal koaxiální kabel o poloviční tloušťce, tj. o průměru cca 0,5 cm (označovaný také jako Thin Wire), který byl již mnohem ohebnější. Přechod na nový druh kabelu ovšem nebyl zdaleka automatický, v tom smyslu že by nebylo nutné nic měnit na způsobu "provozování" Ethernetu - ten je totiž dosti závislý na přenosových vlastnostech použitého kabelu, a tak bylo nutné vyvinout zcela nový standard. Ten pak nahradil starší standard 10Base5, šitý na míru původnímu, tzv. tlustému koaxiálnímu kabelu.

10Base2
nový standard získal označení 10Base2, což vyjadřuje skutečnost že jeho přenosová rychlost je 10 Mbps, přenos se děje v základním pásmu (anglicky: baseband), a že maximální dosah souvislého kabelového segmentu je cca 200 metrů (to vyjadřuje poslední číslice, udávající vzdálenost ve stovkách metrů). Právě zde je jedna ze dvou nejvýznamnějších změn "tenkého" Ethernetu vůči staršímu "tlustému" (dle 10Base5): zmenšením průměru koaxiálního kabelu se nutně zhoršily jeho přenosové vlastnosti, a s nimi se zmenšil i dosah souvislého kusu kabelu, z 500 metrů na 200. Vzdálenost 200 metrů je navíc nutné chápat jako zaokrouhlenou hodnotu, protože skutečný maximální dosah je pouze 185 metrů!

T konektor
druhou podstatnou změnou "tenkého" Ethernetu oproti "tlustému" je způsob vytváření odboček na koaxiálním kabelu, a s ním vlastně i způsob připojování jednotlivých koncových uzlů. U původní verze s tlustým kabelem se přímo do tohoto kabelu zapojovaly tzv. transceivery, a to buď rozpojením kabelu a napojením obou konců na transceiver, nebo "napíchnutím" nepřerušeného kabelu pomocí speciálního hrotu vyčnívajícího z transceiveru. Vlastní "odbočení" pak bylo realizováno elektronickými obvody uvnitř transceiveru, od kterého pak vedl ještě další samostatný kabel až k připojenému uzlu, resp. k jeho síťové kartě (tzv. drop kabel, až 50 metrů dlouhý). Nyní, u tzv. tenkého koaxiálního kabelu, je transceiver standardně umístěn přímo na síťové kartě připojeného uzlu, a odbočka na koaxiálním kabelu je realizována pasivním mechanickým prvkem, tzv. T konektorem. Jeho označení vychází z jeho tvaru - má skutečně tvar písmene T, přičemž na dva jeho "horní" konce se připojí dva konce rozpojeného tenkého koaxiálního kabelu, zatímco "spodní" konec se připojí přímo do konektoru na síťové kartě. V praxi to tedy znamená, že kabelový rozvod je nutné dovést až bezprostředně k síťové kartě příslušného uzlu, protože délka samotné odbočky je naprosto minimální (je dána velikostí ramene zmíněného T konektoru, což je cca 1 centimetr). Důvodem je pasivní způsob rozbočení, který nesmí výrazněji zhoršit celkové přenosové vlastnosti kabelu - v případě tlustého koaxiálního kabelu bylo rozbočení realizováno aktivními elektronickými prvky schopnými zesílit signál, a proto délka odbočky mohla být až 50 metrů.

2008-04-02T05:06:00.000-07:00

Vampire Tap
nejčastější provedení transceiverů pro Ethernet verze 10Base5 počítalo s tím, že koaxiální kabel se přeruší a oba jeho vzniklé konce se připojí z jedné strany k transceiveru. Existovalo však i jiné řešení, označované jako "vampire tap" (doslova: upíří nabodnutí"). Spočívalo v tom, že koaxiání kabel nebyl přerušen, ale pouze nabodnut speciálním hrotem tak, aby se špička hrotu vodivě spojila se středovým vodičem koaxiálního kabelu, a druhý kontakt v hrotu se spojil s vodivým opláštěním koaxiálního kabelu.

10Broad36
Jednou z dalších vývojových variant Ethernetu byla ta, které umožňovala využití jiného druhu koaxiálního kabelu - takového, jaký byl používán pro televizní rozvody. Bylo vypracováno řešení, které umožňovalo provozovat Ethernet i po tomto druhu kabelu, navíc v podobě modulovaného signálu (tj. nikoli již v základním ale v přeloženém pásmu, anglicky: broadband). Díky tomu se také výrazně zvýšil dosah souvislého kabelového segmentu, a to na 3,6 km. Časem se ale tato varianta přestala používat (i když dnes na ni navazují další technologie, umožňující provozovat Ethernet v sítích kabelových televizí, zejména pro potřeby přístupu k Internetu po rozvodech kabelové televize).

2008-03-27T05:10:00.000-07:00

Drop cable
Nejstarší verze Ethernetu (10Base5), používající samostatné transceivery, samozřejmě musela počítat s nějakou formou vzájemného propojení mezi síťovou kartou a samostatným transceiverem. Ke vzájemnému propojení těchto dvou částí sloužil tzv. drop kabel, který mohl být dlouhý až 50 metrů - těchto 50 metrů se přitom nepočítalo do oněch 500 metrů maximální dílky koaxiálního kabelu.

AUI, Attachment Unit Interface
je jméno rozhraní, které je mezi drop kabelem a síťovou kartou, a slouží k připojování transceiverů (prostřednictvím drop kabelu). Ačkoli Ethernet ve verzi 10Base5 se dnes již prakticky nepoužívá, některé síťové karty jsou i dnes vybavovány rozhraním AUI - smyslem je umožnit připojení speciálních transceiverů, například optických transceiverů umožňujících použití optických vláken pro vlastní přenosy dat, nebo připojení takového transceiveru, který není v síťové kartě zabudován (například síťová karta může mít v sobě zabudován transceiver pro použití tzv. tenkého koaxiálního kabelu, ale nikoli již pro použití kroucené dvoulinky alias twist-u. Prostřednictvím "twistového" transceiveru, připojenému k rozhraní AUI, je však stále možné tuto kartu připojit i na rozvody na bázi kroucené dvoulinky).

2008-03-25T05:26:00.000-07:00

Yellow Cable, Thick Cable
První verze Ethernetu počítala s použitím koaxiálního (česky: souosého) kabelu o průměru cca 1 cm. Tento kabel byl typicky vyráběn ve žluté barvě, která pro něj byla natolik charakteristická, že se mu začalo říkat "žlutý kabel". Praktické použití tohoto kabelu však přinášelo mnohé problémy, a to zejména kvůli jeho malé ohebnosti - časem se proto přišlo na způsob, jak provozovat Ethernet nad jiným (tenčím) druhem koaxiálního kabelu, který již vykazoval mnohem lepší ohebnost. Původnímu "žlutému" kabelu se přitom říkalo také "tlustý".

10Base5
Pracovní podskupina IEEE 802.3, která s postupem času připravila i další verze Ethernetu (umožňující používat jiné druhy přenosových médií) časem zavedla i specifické značení pro jednotlivé varianty Ethernetu. Původní, historicky nejstarší varianta, předpokládající použití žlutého (tlustého) koaxiálního kabelu, dostala označení 10Base5 - kde číslo 10 znamená přenosovou rychlost v megabitech za sekundu (tedy 10 Mbps), slůvko "Base" naznačuje přenos v tzv. základním pásmu (baseband přenos, tedy přenos který není nijak modulován), a konečně poslední číslice 5 znamená maximální dosah souvislého segmentu koaxiálního kabelu, měřený ve stovkách metrů (tj. maximálně dlouhý souvislý "kus drátu" může mít až 500 m).

Terminator (zakončující člen)
Pro všechny kabelové segmenty na bázi koaxiálních kabelu je důležité, aby na jejich koncích nedocházelo k nežádoucím odrazům přenášeného signálu zpět do kabelu. Tomu se naštěstí dá celkem snadno zabránit, a to zakončením každého z obou konců speciálním zakončujícím členem (který je ve skutečnosti ohmickým odporem, číselně rovným impedanci kabelu, konkrétně 50 Ohmů). Bez takovéhoto zakončení (i třeba jen jednoho) nemůže komunikovat žádná ze stanic, která je k příslušnému segmentu připojena.

Transceiver
Původní varianta Ethernetu (10Base5) předpokládala, že potřebné obvody pro vysílání a příjem budou realizovány samostatně (míněno: odděleně od vlastní síťové karty), a to jako samostatná "krabička", které se říká transceiver. Pozdější verze Ethernetu pak již počítaly s tím, že příslušné obvody (resp. celý transceiver) budou zabudovány přímo do síťové karty jako její nedílná součást.

Ethernet

2008-03-19T09:25:00.000-07:00

Ethernet II
Autoři původního návrhu Ethernetu si z připomínek odborné skupiny 802.3 vzali ponaučení, a zapracovali navržené změny do své koncepce - ale zase ne úplně všechny. Nakonec tedy vznikla verze Ethernetu, která je od verze IEEE 802.3 stále v jistých detailech odlišná. Zřejmě největší rozdíl je ve formátu linkových rámců obou verzí Ethernetu (s oběma se lze běžně setkat dodnes): tam, kde rámec IEEE 802.3 má ve své hlavičce údaj o celkové délce rámce, tam (tj. na stejném místě) má rámec Ethernet_II údaj o typu svého obsahu (tzv. EtherType). Naštěstí rozlišení obou typů rámců je vždy možné, protože zmíněný EtherTyp je vždy číselně větší než maximální možná délka Ethernetového rámce (1500 bytů).

CSMA/CD (Carrier Sense Multiple Access with Collision Detection)
Významným rysem Ethernetu je jeho přístupová metoda (neboli metoda, která řeší přístup uzlů k přenosovému médiu, které má sdílený charakter a neumožňuje, aby vysílalo současně více uzlů). Samotné jméno "Ethernet" přitom má patentované firma Xerox a jeho oficiální použití tudíž není "zcela liberalizované" - proto standard IEEE 802.3 formálně nehovoří o Ethernetu, ale o "sítích na bázi přístupové metody CSMA/CD". V praxi se ale původní jméno "Ethernet" používá (byť neformálně) i v souvislosti se standardy IEEE. Důležité přitom je, že další vývoj Ethernetu již probíhal pouze na půdě společnosti IEEE (tj. dále "žila" větev IEEE 802.3), zatímco DIX Ethernet, resp. Ethernet II se již díle nevyvíjel.

Ethernet

2008-03-17T05:51:00.000-07:00

Ethernet, I.
DIX Ethernet
Myšlenka Ethernetu se zrodila počátkem sedmdesátých let ve výzkumném středisku PARC (Palo Alto Research Center) firmy Xerox, a to v hlavách výzkumného týmu, který vedl pan Robert Metcalfe. Jemu je také připisováno autorství samotného názvu "Ethernet" - když měl nějak trefně vystihnout základní podstatu fungování nově navrhované sítě, spočívající ve všesměrovém šíření signálu po sdíleném přenosovém médiu, vzpomněl si na dávnou (a brzy vyvrácenou) hypotézu fyziků o existenci éteru jako nehmotné substance, která prostupuje (šíří se) úplně vším. Praktický vývoj nové síťové technologie se přitom rýsoval v tak dobrém světle, že posléze se k firmě Xerox přidávají další dvě firmy - Digital a Intel - a také ony se aktivně podílí na dalším vývoji vznikajícího Ethernetu. Ten pak později dostal přívlastek "DIX", resp. byl označován jako DIX Ethernet (kde DIX je zkratka od: Digital, Intel, Xerox).

IEEE 802.3
Autoři Ethernetu si svůj výtvor nenechali pro sebe, jako své proprietární řešení. Rozhodli se nechat jej standardizovat, a tak jej předložili příslušné společnosti IEEE (Institute of Electrical and Electronic Engineers), konkrétně její pracovní skupině 802, která se standardizací technologií pro lokální sítě zabývala. Zde byla pro posouzení předloženého návrhu založena samostatná odborná "podskupina", označená jako 802.3. Ta návrh firem Digital, Intel a Xerox akceptovala, posléze vydala jako standard, ale provedla v něm určité změny - sice nikoli zásadní a významné, ale na druhou stranu zase ne zcela zanedbatelné.

2008-03-13T06:41:00.000-07:00

MPPP, Multilink Point-to-Point Protocol
další metoda spojování B kanálů u přípojky BRI do větších celků s vyšší propustností (do jednoho kanálu o rychlosti 128 kbps). Je alternativní k metodě BONDing a liší se v tom, že neprobíhá na bitové úrovni, ale na úrovni paketů. Jde v zásadě o vylepšená protokol PPP z prostředí TCP/IP.

Call bumping
možnost dynamicky přidělovat jednoltivé B kanály platí i opačně, v tom smyslu že jsou-li právě oba B kanály u BRI přípojky používány jako jeden datový kanál o 128 kbps a náhle vnikne potřeba uskutečnit také telefonní hovor, pomocí tzv. "call bumping" je možné dočasně odebrat jeden B kanál datovým přenosům a použít jej pro potřeby telefonního hovoru.

NTBA, Network Termination Basic Access (jednotka ukončení sítě NT)
zařízení, které se připojuje na konec dvoudrátové účastnické přípojky, vedoucí od telefonní ústředny. Z druhé strany toto zařízení vytváří čtyřdrátové rozhraní (rozhraní S/T), ke kterému se připojují zařízení uzpůsobená standardům ISDN (např. ISDN telefony). Na toto rozhraní lze u přípojky BRI připojit až 8 různých zařízení. V USA je toto zařízení majetkem uživatele, v tuzemsku patří provozovateli ISDN a je dodáváno jako součást ISDN přípojky.

TE, Terminal Equipment (koncové zařízení TE)
takto se označuje zařízení uzpůsobené standardu ISDN, které lze připojit přímo na rozhraní S/T, které vytváří zařízení NTBA (např. speciální ISDN telefon, ISDN fax, nebo ISDN karta do PC apod.)

TA, Terminal Adapter
uživatelé mohou chtít připojovat ke svým ISDN přípojkám i taková zařízení, která nejsou uzpůsobena ISDN a nelze je připojit přímo na rozhraní S/T (například znakové terminály pracující asynchronně a využívající rozhraní RS%232-C). Pro potřeby takovýchto ne-ISDN zařízení je nutné potřebné přizpůsobovací (převodní) funkce realizovat externě, ve formě tzv. terminálového adaptéru. Ten pak může sloužit i více ne-ISDN zařízením současně, tj. k jednomu terminálovému adaptéru lze připojit více ne-ISDN zařízení.

U interface (U rozhraní)
dvoudrátové rozhraní na vstupu k zařízení NTBA

S/T interface (rozhraní S/T)
rozhraní mezi zařízením NTBA a jednotlivými ISDN zařízeními. Někdy je rozdělováno na dvě samostatná rozhraní S a rozhraní T, mezi kterými je realizována funkce multiplexu (umožňující připojit až 8 zařízení k jednomu rozhraní, na principu sběrnice, které je výstupem ukončujícího zařízení NT). Tato funkce je ale typicky integrována přímo do zařízení NTBA, a proto rozhraní S a T obvykle splývají.

2008-03-11T03:26:00.000-07:00

AOC, Advice Of Charge
jedna z celého spektra "přidaných" služeb, které zvyšují komfort volajících účastníků. Tato služba poskytuje průběžné informace o protelefonovaných poplatcích.

CLIP, Calling Line Identification Presentation (zobrazení čísla volajícího)
další ze služeb ISDN, známá i z prostředí mobilních telefonů. V rámci navazování spojení je přeneseno i číslo volající stanice, a může být zobrazeno na displeji telefonu volaného účastníka. Této možnosti se využívá i při datových přenosech, kde číslo volajícího může být použito pro potřeby ověření přístupových práv.

CLIR, Calling Line Identification Restriction (zákaz zobrazení čísla volajícího)
opačná funkce, umožňující aby volající zakázal zobrazení svého čísla volanému.

MCID, Malicious Call Identification (Identifikace zlomyslného volání)
i při nastaveném zákazu zobrazování (službou CLIR) přeci jen lze za spolupráce s telefonním operátorem identifikovat skutečného volajícího.

MSN, Multiple Subscriber Number (Vícenásobné účastnické číslo)
ISDN přípojka typu BRI umožňuje připojení až osmi zařízení (z nichž ale jen dvě mohou být současně aktivní, vzhledem k existenci pouze dvou datových kanálů typu B). Standardně je k jedné přípojce BRI poskytnuto jen jedno telefonní číslo, stejného typu jako pro klasické (analogové) telefonní přípojky. Aby ale bylo možné jednoznačně identifikovat každé z těchto osmi zařízení, je nutné požádat provozovatele ISDN sítě o přidělení dalších telefonních čísel (MSN). Tato čísla přitom nemusí následovat za sebou, ale mohou to být libovolná čísla.

AO/DI, Always On/Dynamic ISDN
použití BRI přípojky ISDN je zpoplatňováno analogicky, jako použití běžného telefonu - vedle pravidleného paušálního poplatku uživatelé platí ještě i časový tarif, za použití jednotlivých kanálů B (u nás jsou tyto časové tarify shodné s tarify klasické telefonní sítě, včetně časových délek impulsů. Zpoplatňováno však není použití služebního kanálu D, a tak se zákonitě objevily pokusy využít tuto možnost pro cenově výhodnější komunikaci. Prostřednictvím technologie AO/DI lze využít služební kanál D k přenosu dat, rychlostí 9,6 kbps, prostřednictvím protokolu X.25.

BONDing
jednou z výhod ISD je možnost sdružovat jednotlivé kanály do větších celků v situaci, kdy je potřeba vytvořit přenosovou cestu s větší propustností. Jednou z technik, která toto umožňuje, je tzv. bonding (od: "Bandwidth On Demand Interoperability Group"). Při použití této metody dochází ke ůsplynutí" B kanálů na bitové úrovni, takže výslednou přenosovou cestuy je možné využít i pro přenos nestrukturovaných binárních dat (bitového proudu), například pro potřeby videokonferencí.

ISDN - II.

2008-03-04T09:27:00.000-08:00

ISDN, Integrated Services Digital Network (digitální síť s integrovanými službami)
viz též minule - další vývojové stádium veřejné telefonní sítě, fungující již plně digitálně včetně svého zakončení, vedoucího až k jednotlivým koncovým uživatelům. Na tuto plně digitální telefonní síť jsou pak "nasazeny" (jsou do ní integrovány) další služby, sloužící jednak ke zvýšení komfortu při telefonování, a jednak pro poskytování zcela nových služeb, zaměřených hlavně na datové přenosy. Základem pro poskytování všech přenosových služeb v rámci ISDN jsou jednak tzv. datové kanály (kanály typu B) o přenosové rychlosti 64 kbps, a jednak řídící kanály (kanály typu D) o přenosové rychlosti 16 nebo 64 kbps.

BRI, Basic Rate Interface
konkrétní druh přípojky ISDN, určený zejména pro domácnosti. Je tvořen dvěma kanály B a jedním kanálem D o rychlosti 16 kbps. Umožňuje používat dvě ISDN zařízení současně (každé na jednom B kanálu). SPT Telecom nabízí tento druh přípojky pod označením EuroISDN2.

PRI, Primary Rate Interface
konkrétní druh ISDN přípojky, určený především pro kanceláře, pro připojování pobočkových ústředen, pro připojování počítačových sítí atd. Počet B kanálů v rámci této přípojky se liší v Evropě a v USA (a Japonku), a je dimenzován podle kapacity spojů, po kterých je tato přípojka vedena: v Evropě, v rámci tzv. EuroISDN, je celá přípojka PRI realizována pomocí jednoho spoje E1 o kapacitě cca 2Mbps, což umožňuje sestavit PRI z 30 kanálů B a jednoho D kanálu 64 kbps. V USA a Japonsku je přípojka PRI dimenzována podle zdejších spojů T1 o cca 1,5 Mbps, což dovoluje sestavit PRI jen z 24 kanálů B a 1 kanálu D. U nás nabízí SPT Telecom "evropskou" variantu přípojky PRI pod názvem EuroISDN30.

EuroISDN
označení pro evropskou variantu ISDN, která se od varianty ISDN používané v USA a Japonsku liší zejména dimenzováním přípojky PRI. Kromě toho ale existují mezi oběma variantami i další odlišnosti, například v konkrétním protokolu, který se používá v rámci služebního kanálu D) pro potřeby řízení, neboli tzv. signalizace (i v tom, zda tato signalizace probíhá v rámci datových kanálů B či mimo ně, v samostatném služebním kanálu D). Další odlišností je pak i konkrétní způsob digitalizace hlasu při telefonování.

B channel, Bearer channel

2008-02-23T04:07:00.000-08:00

64-bitový kanál, nabízený v rámci ISDN buď přenos dat nebo pro přenos hlasu, je označován jako tzv. B-kanál (od: bearer, doslova: nosný kanál).

D channel, Delta channel
síť ISDN předpokládá, že veškerá řídící (služební) komunikace, typu navazování spojení, signalizace apod. bude řešena nikoli "uvnitř" datových kanálů typu B, ale mimo ně, v rámci specializovaných služebních kanálů, označovaných jako D-kanály.

BRI, Basic Rate Interface
první z obou variant přípojek je určena zejména pro domácnosti. Obsahuje 2 datové kanály typu B po 64 kilobitech za sekundu, a jeden služební kanál D o rychlosti 16 kbps (jde tedy o přípojku 2B+D). Umožňuje připojit a provozovat současně dvě zařízení, například současně telefon a fax, nebo současně telefon a počítač či terminál apod. Tato přípojka je shodná jako v rámci "amerického ISDN", tak i v rámci EuroISDN.

PRI, Primary Rate Interface
druhá z obou variant přípojek je určena především pro kanceláře, resp. pro větší uživatele. Liší se ale podle toho, zda je nabízena v zámoří nebo v Evropě, v podobě Euro-ISDN. Americko-japonská varianta nabízí celkem 24 datových kanálů á 64 kbps, a jeden služební kanál 64 kbps (tj. přípojku 24B+1D), zatímco evropská varianta nabízí 30 datových kanálů a jeden služební (30B+1D).

Euro ISDN

2008-01-12T10:48:00.000-08:00

ve světě telekomunikací se pracuje s mnoha různými konvencemi, například i pokud jde o "normované" velikosti digitálních přenosových cest, či kombinace 64-bitových datových kanálů, nabízených v rámci ISDN. Uživatelé si proto nemohou sami "namíchat" libovolnou kombinaci 64-bitových kanálů, kterou by chtěli používat v rámci své připojky - místo toho jim provozovatelé sítí ISDN nabízí obvykle jen dvě předem připravené kombinace. Jedna z těchto kombinací se přitom ještě liší podle toho, zda je nabízena v USA či Japonsku, nebo ve zbytku světa, zejména pak v Evropě. Podle této "Evropské varianty" je pak také příslušná verze ISDN označována jako Euro-ISDN.

B-ISDN

2007-12-13T03:56:00.001-08:00

, Broadband ISDN, širokopásmové sítě ISDN
svět spojů si samozřejmě uvědomil, že jeho nabídka 64-bitových kanálů pro přenos dat je v době všeobecné dostupnosti mnohem rychlejších přenosových technologií poněkud neatraktivní - alespoň pokud jde o přenosy na malé vzdálenosti, resp. o prostředí lokálních sítí. Jiným hnacím motorem dalšího vývoje pak byl všeobecný požadavek na zvýšení přenosových rychlostí, přicházející i ze samotného světa spojů. Proto byly započaty vývojové práce na rychlejší verzi ISDN, označované jako tzv. širokopásmové (broadband) ISDN. Na rozdíl od původního ISDN, nyní pro odlišení nazývaného také "úzkopásmové" (narrowband) se však již nemohlo jednat o pouhou nadstavbu nad běžnou telefonní sítí, resp. o její využití i k datovým přenosům a dalším službám. Místo toho musela být technologie "širokopásmového ISDN" postavena na zcela nových základech, které by umožňovaly dosahovat výrazně vyšších rychlostí. V rámci vývoje takovýchto technologií pak byla vyvinuta i technologie ATM - původně tedy jako přenosová technologie širokopásmových sítí ISDN, posléze ale "osamostatněná" jako přenosová technologie použitelná i samostatně a mimo B-ISDN, a dále se vyvíjející nezávisle na něm.

2007-11-13T09:54:00.001-08:00

N-ISDN, Narrowband ISDN, úzkopásmové sítě ISDN
ve světě spojů a digitální telefonie se používá velmi triviální způsob digitalizace lidského hlasu: hovor, snímaný ve frekvenčním pásmu 4 kHz (neboli zaokrouhlených 3,1 Khz, viz výše) se vzorkuje osmtisíckrát za vteřinu, a hodnota každého jednotlivého vzorku se vyjádří jako jedno osmibitové číslo. Jednoduchou násobilkou pak lze dospět k závěru, že pro přenos jednoho telefonního hovoru v digitální podobě je pak zapotřebí přenosová rychlost 64 kilobitů za sekundu. Existují samozřejmě mnohem úspornější způsoby digitalizace lidského hlasu, například mobilní telefony GSM dokáží vystačit s cca 12 kilobity za sekundu - ve světě veřejné telefonie se ale počítá se základní rychlostí 64 kbps. Od té je pak odvozena i "šířka" přenosových cest (neboli tzv. kanálů), nabízených pro potřeby datových přenosů.
Celá technologie ISDN přitom byla prezentována světu, a zejména pak světu počítačů, jako budoucí univerzální přenosová síť, která dokáže uspokojit všechny potřeby datových i hlasových přenosů. V době, kdy koncepce ISDN vznikala a kdy svět počítačů byl obydlen výhradně hostitelskými počítači a jejich znakovými terminály, takovéto 64-bitové kanály skutečně mohly postačovat pro připojování jednotlivých terminálů. Než se ale ISDN stačilo prosadit, ve světě počítačů došlo k významným změnám - hostitelské počítače s celými hejny svých terminálů ustoupily osobním počítačům a lokálním sítím, které měly výrazně větší nároky na přenosové rychlosti. Nově nastupující Ethernet, s přenosovou rychlostí 10 Mbitů za sekundu, jim dokázal vyhovět mnohem lépe, než 64 kilobitové kanály ISDN. Myšlenka, že by svět počítačů dobrovolně opustil lacinější a mnohem rychlejší Ethernet, a přeorientoval se na výrazně pomalejší sítě ISDN, navíc s relativně velmi drahým provozem, se samozřejmě ukázala jako lichá.

2007-11-12T04:16:00.000-08:00

ISDN, Integrated Services Digital Network, digitální síť s integrovanými službami
postupná digitalizace telefonní sítě sice probíhala často velmi pomalu, nicméně nemohla se dost dobře zastavit u "krajních" telefonních ústředen a nepokračovat dál, až ke koncovým účastníkům. Přechod koncových účastníků na digitální telefonii (resp. na plně digitální telefonní síť) však představoval poměrně významnou změnu, mj. předpokládající použití jiných telefonních přístrojů než dříve, a svět spojů vcelku rozumně přišel s nápadem využít této změny a "přibalit" ke službám digitální telefonní sítě mnoho nových služeb navíc. Tyto "služby navíc", které byly do nové a plně digitální telefonní sítě standardně přidány (začleněny, zaintegrovány) pak daly celému výsledku i jeho jméno: Digitální síť s integrovanými službami, anglicky Integrated Services Digital Network, zkratkou ISDN. Nově přidanými službami přitom nejsou zdaleka jen takové služby, které zvyšují komfort volajícího a volaného - jako například možnosti zobrazit na displeji telefonu číslo a/nebo jméno toho, kdo se k vám právě stačí dovolat. Zcela novou kategorií služeb byly služby spočívající v přenosu dat - svět spojů si vcelku logicky uvědomil, že plně digitální telefonní síti je v zásadě jedno, zda právě přenáší data představující zdigitalizovaný lidský hlas, nebo nějaká jiná data, třeba "počítačová". Nejvýznamnějšími "přidanými službami" se proto staly právě služby spočívající v přenosu dat.

ISDN

2007-11-07T01:08:00.000-08:00

POTS, Plain Old Telephone Service
po pionýrských začátcích s manuálním přepojováním byla celá telefonní síť vybudována jako analogová - od koncových účastnických přístrojů až po ústředny a veškeré přenosy. Postupně se ale začala i do světa telefonních sítí prosazovat digitalizace, zpočátku ale pouze uvnitř telefonní sítě. Analogové ústředny byly postupně nahrazovány digitálními, a také přenos hovorů mezi nimi postupně přecházel z analogových technik (nejvíce tzv. frekvenčního multiplexu) na techniky digitální (zejména tzv. časový a statistický multiplex). Pro koncové účastníky se ale nic neměnilo, oni stále ještě používali klasické (analogové) přístroje, s nejbližší ústřednou komunikovali v zásadě analogově, a k dispozici měli v podstatě stejné služby, jaké měli i dříve u plně analogové sítě. Pro takto fungující telefonní síť, a pro označení jejích možností a vlastností, se v angličtině vžilo trefné označení "Plain Old Telephone Service", v doslovném překladu "stará prostá telefonní služba". Jednou z jejích charakteristických vlastností je možnost využít ji také pro přenos dat, ale jen do rychlosti cca 30 kilobitů za sekundu (kvůli tomu, že na účastnické přípojce, u vstupu k telefonní ústředně, je instalováno zařízení omezující šířku přenášeného pásma na 300 až 3400 Hz, kvůli této omezené šířce pásma pak je omezena i rychlost datových přenosů).

3-tier client/server

2007-11-03T03:48:00.000-07:00

(3-úrovňová architektura klient/server)
klasický model klient/server, který jsme si popsali v předchozím odstavci, představuje dvojčlenné dělení původně jednolité (monolitické) aplikace. Ne vždy je ale takovéto dvojčlenné dělení optimální - mnoha dnešním aplikacím vyhovuje spíše rozdělení celé aplikace na tři části: jednou z nich je obvykle "masové zpracování dat", typicky nějaká databáze a nad ní potřebné databázové operace. Druhou částí bývá tzv. aplikační logika, která zajišťuje to, co je pro danou aplikaci specifické - například interpretuje data, obsažená v databázi, způsobem který vyplývá z podstaty aplikace (například u aplikace z oblasti účetnictví tato část zajišťuje provedení účetní uzávěrky, přičemž sama používá data obsažená v databázi). Třetí část se pak stará o styk s uživatelem, o prezentaci výsledků a sběr uživatelových dotazů. Tato třetí část je dnes velmi často řešena na platformě služby World Wide Web.

Client/server (klient/server)

2007-11-02T08:12:00.001-07:00

Výpočetní model file server/pracovní stanice má i mnoho nevýhod, mezi které patří i jeho dosti častá neefektivnost. Jestliže jsou totiž data uchovávána na jednom místě (centrálně na file serveru) a zpracovávána jinde (u uživatele, na jeho pracovní stanici), je nutné je vždy přenést z jednoho místa na druhé. Je přitom nutné je přenést všechny (jako příslušné datové soubory), bez ohledu na to, jak velká či malá část z nich bude skutečně potřeba. Takže jde-li například o vyhledání jediného dvouhodnotového údaje (typu ano/ne) v megabytové databázi, je nutné nejprve přenést celou tuto megabytovou z file serveru na uživatelovu pracovní stanici. Možnost minimalizovat takovéto zbytečné přenosy vede k "roztržení" aplikace, která data zpracovává - ta část aplikace, která s daty fakticky pracuje, bude provozována tam, kde se nachází i samotná data, tedy na centrálním serveru. Naproti tomu ta část aplikace, která zajišťuje styk s uživatelem, sběr jeho dotazů i prezentaci výsledků, je provozována přímo na uživatelově stanici. Pokud jsou obě "roztržené" části aplikace vhodně koncipovány, jejich vzájemná komunikace může být velmi efektivní a nenáročná na objem přenášených dat. To je jedna z velkých výhod výpočetního modelu klient/server, který jsme si právě popsali.

File server/workstation (file server/pracovní stanice)

2007-11-01T09:41:00.001-07:00

Po určitém vystřízlivění z počáteční euforie nad zcela samostatnými a vzájemně izolovanými osobními počítači lidé přišli na to, že je přeci jen vhodné zase některé věci vrátit "na jednu hromadu", místo toho aby existovaly v několika kopiích nezávisle na sobě. Týkalo se to nejen společných (sdílených) dat, ale kvůli snazší správě také samotných aplikací. Proto se vyvinul další výpočetní model, umožňující zajistit potřebné sdílení toho, co má být sdíleno, a naopak individualizaci a izolovanost toho, co sdíleno být nemusí. Tento model předpokládá existenci lokální počítačové sítě a v ní existenci centrálního uzlu, který vystupuje v roli tzv. file serveru - ostatním uzlům (svým klientům) poskytuje službu spočívající v uchovávání jejich souborů. Díky tomu mohou být jednotlivé soubory (představující jak data, tak i samotné aplikace) umístěny centrálně na tomto file serveru, ale z pohledu ostatních uzlů (klientů file serveru) se mohou tvářit jako jejich vlastní soubory. V důsledku toho pak aplikace i data "sedí" na file serveru, ale zpracovávány jsou na jeho klientech, neboli na pracovních stanicích jednotlivých uživatelů. Důležité přitom je, že celé sdílení centrálně umístěných souborů je z pohledu aplikací neviditelné, takže tyto aplikace s ním nemusí vůbec počítat (a mohou to tedy být aplikace určené pro provozování na samostatných izolovaných počítačích PC).

2007-10-29T07:15:00.000-07:00

Nástup těchto skutečně "osobních" počítačů opravdu přinesl mnoho zlepšení - například větší komfort pro uživatele - ale přinesl také nový výpočetní model, který by bylo možné nazvat jako "model izolovaných počítačů". Ten totiž předpokládal, že jednotlivé aplikace běží na samostatném počítači, který není nijak propojen s ostatními počítači (je od nich zcela izolován), a tudíž má i vše potřebné jen k vlastní dispozici. To sice přineslo určité zjednodušení pro tvůrce aplikací a umožnilo jim zvýšit uživatelský komfort, ale na druhé straně to přineslo i některé zcela nové problémy. Například problém se sdílenými daty, se kterými chce pracovat více uživatelů: při neexistenci propojení mezi různými počítači bylo nutné vytvořit několik samostatných kopií těchto dat, a pak vznikaly opravdu nepříjemné problémy, pokud uživatelé chtěli tato data měnit. Dalším problémem byla správa izolovaných počítačů: jestliže u předchozího modelu host/terminál stačilo odstranit příslušný problém na jediném centrálním místě (na hostitelském počítači), nyní bylo třeba problém odstraňovat na mnoha místech (současně na jednotlivých počítačích).

Izolované osobní počítače

2007-10-25T14:14:00.000-07:00

Výpočetní model host/terminál dlouho vládnul celému počítačovému světu, ale byl také často kritizován. Nejčastěji proto, že uživatelům nabízel jen malý komfort a nutil je sdílet veškeré systémové zdroje s ostatními uživateli (což vyplývalo ze samotné podstaty, která je značně centralizovaná, a všechny zdroje jsou "na jedné hromadě"). Proto všichni toužebně očekávali dobu, kdy cena počítačů poklesne natolik, že bude možné každému dát k dispozici jeho vlastní počítač, který již nebude muset s nikým sdílet. K tomu došlo s příchodem osobních počítačů, zejména těch kompatibilních s IBM PC.

Host/terminal

2007-10-24T09:31:00.000-07:00

Možnost interaktivního styku uživatele s jeho úlohou - tedy například průběžné reagování uživatele na průběh výpočtu - přinesl až další výpočetní model, označovaný jako host/terminál. Nástup tohoto výpočetní modelu se stal možný v okamžiku, kdy vývoj systémového programového vybavení (operačních systémů) pokročil natolik, že bylo možné na jednom procesoru provozovat několik úloh současně - přesněji "skoro současně", v tzv. režimu sdílení času, kdy se provádění jednotlivé úlohy ve velmi rychlém sledu střídá a vytváří tak iluzi, že tyto úlohy běží současně. Dalším nezbytným předpokladem zavedení nového výpočetního modelu bylo připojení vhodných terminálů, neboli vstupně/výstupních zařízení, umožňujících jednotlivým uživatelům zadávat své vstupy (typicky prostřednictvím klávesnice terminálu) a přijímat výstupy svých úloh (které se zobrazují na obrazovce terminálu). Samotný počítač, na kterém se úlohy zpracovávaly, se dostal do role tzv. hostitelského počítače (anglicky: host computer, odsud také termín "host/terminál"). Hostitelským v tom smyslu, že "hostil" veškeré systémové zdroje, od výpočetní kapacity (procesoru) přes různé druhy pamětí a dalších zařízení, po operační systém, nejrůznější aplikace a jejich data. Samotné terminály pak byly vysloveně pasivními prvky, a veškeré zpracování se odehrávalo jen na hostitelském počítači.

Batch processing

2007-10-23T09:18:00.000-07:00

(dávkové zpracování)
s vývojem výpočetní techniky a všech jejích složek, tedy jak hardwaru, tak i softwaru, nutně docházelo k výrazným změnám i ve způsobu, jakým uživatelé provozují své aplikace, jak tyto aplikace fungují, kde běží, kde mají uložena svá data a kde je zpracovávají - tedy vlastně celková architektura aplikací, označovaná často také jako tzv. výpočetní model. Historicky nejstarším výpočetním modelem je dávkové zpracování, pocházející ještě z doby prvních počítačů. Ty neumožňovaly svým uživatelům interaktivní styk s jejich úlohami, místo toho museli uživatelé dopředu přesně říci, co a jak si přejí (vypočítat, spustit, uložit atd.), své pokyny museli "zabalit" do vhodného "balíčku" (tzv. dávky, anglicky batch), a ten pak zařadit do fronty dalších dávek, čekajících na zpracování. Až na příslušnou dávku přišla řada, počítač ji zpracoval a výsledky opět vhodně "zabalil" (například do formy výstupní tiskové sestavy), tak aby mohly být následně předány uživateli.

VAN,

2007-10-21T04:35:00.001-07:00

Value Added Network (síť s přidanou hodnotou)
ve světě spojů bývá zvykem pečlivě rozlišovat mezi přenosovou infrastrukturu (typicky: veřejnou datovou síť) a službami, které jsou nad touto infrastrukturou poskytovány (provozovány), a které v určitém smyslu představují "přidanou hodnotu" (added value) k samotným přenosovým službám. Důvodem pro takovéto rozlišování bývá i fakt, že provozovatelem mohou být různé subjekty: někdo provozuje přenosovou infrastrukturu, a někdo jiný si sám kupuje její přenosové služby a k nim "přidává novou hodnotu" ve formě dalších služeb - například elektronické pošty, různých informačních služeb, přístupu do on-line databází, on-line her, homebankingu, videotexu apod. Tyto "přidané" služby se označují také jako VAS (Value Added Services), nebo se přímo používá termín VAN (Value Added Network, doslova síť s přidanou hodnotou).

VPDN,

2007-10-19T06:05:00.001-07:00

Virtual Private Data Network (virtuální privátní datová síť)
ve veřejné datové síti si jsou všichni její uživatelé vzájemně rovni a celou síť společně sdílí - alespoň v tom smyslu, že se navzájem "vidí" (uvědomují si svou existenci), používají adresy stejného typu, mohou spolu komunikovat atd. To ale nemusí být vždy žádoucí, a mnohé uživatele z řad podniků či firem takovýto sdílený charakter veřejné datové sítě vede spíše k tomu, že si budují své vlastní, privátní sítě. Existuje však ještě jiná možnost, a to virtuální privátní síť. Jde v podstatě o technické opatření realizované "uvnitř" veřejné datové sítě, které konkrétní skupině zákazníků (např. všem uživatelům z jedné zákaznické firmy) vytváří věrnou iluzi toho, že mají k dispozici svou vlastní, privátní síť, kterou nesdílí s ostatními uživateli. Funkční projevy jsou skutečně stejné jako u skutečné privátní sítě (adresy tvoří samostatný adresový prostor, komunikace "ven" i "dovnitř" je možná jen přes předem definované brány atd.). Ve skutečnosti ale jde jen o iluzi (proto "virtuální" privátní síť), a její předností je zejména to, že jde v zásadě o službu - uživatel se nemusí starat o faktický provoz sítě, který plně zajišťuje provozovatel celé veřejné datové sítě.

Neveřejná, poloprivátní datová síť

2007-10-17T01:11:00.001-07:00

přívlastky jako "neveřejná" či "poloprivátní" jsou označovány takové datové sítě, které se nachází na pomezí mezi čistě privátními a čistě veřejnými datovými sítěmi. Důvodem pro jejich "poloprivátnost" může být fakt, že jejich vlastník a současně i uživatel je vybudoval s určitou rezervou přenosové kapacity, kterou sám nevyužívá, a tak tuto "nadbytečnou" část přenosové kapacity své sítě poskytuje za úplatu někomu jinému. "Neveřejný" charakter zase může mít taková datová síť, kterou její vlastník vybudoval se záměrem prodávat její služby na komerční bázi, ale nemůže tak činit skutečně veřejně (tj. poskytovat služby spočívající v přenosu dat skutečně komukoli) - nejčastěji proto, že na něco takového má exkluzivitu (rozuměj: monopol) někdo jiný, typicky národní telekom. Provozovatel "neveřejné" datové sítě pak obvykle může získat jen takovou licenci, která mu umožňuje poskytovat jeho služby nějak omezené komunitě uživatelů - například jen uživatelům z oblasti školství, či členům nějaké organizace apod.

Privátní datová síť

2007-10-15T23:52:00.000-07:00

obvyklé označení pocházející "ze světa spojů" a označující takovou síť, která je určena pro přenos dat a je využívána svým majitelem (vlastníkem) pro jeho potřeby. Nejčastěji jsou takto označovány sítě, které jsou vybudovány na stejných technologických základech, jako veřejné datové sítě (např. X.25) a jejich hlavní odlišností je pak jen způsob využití.

PDN, Public Data Network

2007-10-15T00:57:00.000-07:00

(VDS, veřejná datová síť)
ve sféře spojů jsou typicky budovány takové přenosové sítě, které jsou určeny pro přenos hlasu a obrazu. Uživatelé "ze světa počítačů" však tyto sítě často využívají k jinému účelu, a to k přenosu dat - například skrz veřejnou telefonní síť přenáší prostřednictvím modemů svoje data. Svět spojů na tento "jiný" způsob využití svých telekomunikačních sítí zareagoval tím, že sám začal budovat a provozovat přenosové sítě, určené pro přenos dat. Obvykle je pak nabízí skutečně komukoli, kdo má o jejich přenosové služby - právě proto jsou zmíněné sítě opatřeny přívlastky "datové" (sloužící k přenosu dat) a "veřejné" (nabízené k využití komukoli, kdo je ochoten zaplatit).

Internet

2007-10-12T00:51:00.000-07:00

vlastní jméno jedné konkrétní počítačové sítě, která se zrodila v USA z původní zárodečné sítě ARPANET, a dnes již pokrývá prakticky celý svět. Internet (psáno s velkým "I") je současně i internetem (psáno s malým ("i"), protože sám o sobě je obrovskou soustavou vzájemně propojených dílčích sítí. Opačné tvrzení ale rozhodně neplatí.

internet, internetwork

2007-10-10T01:08:00.000-07:00

termínem "internet" (psáno s malým i) či internetwork se označuje jakákoli soustava vzájemně propojených počítačových sítí, ať již lokálních či rozlehlých. Takovýchto "propojenin" existují po světě tisíce, a svůj vlastní internet (s malým i) si může vybudovat kdokoli, a být také jeho vlastníkem. Je přitom pouze na něm, zda jej propojí ještě s dalšími sítěmi, resp. internety, nebo jej ponechá izolovaný od ostatních soustav vzájemně propojených sítí.

GAN,

2007-10-08T23:38:00.000-07:00

Global Area Network
tento termín se občas používá pro sítě, které jsou "ještě větší než rozlehlé", a mají skutečně globální charakter. Příkladem sítě, která by takovémuto vymezení určitě vyhověla, je Internet.

MAN,

2007-10-07T02:19:00.000-07:00

Metropolitan Area Network
jednou z možností, jak vyřešit problém s neostrostí hranice mezi lokálními a rozlehlými sítěmi je zavedení mezistupně: mezi lokálními a rozlehlými sítěmi budou sítě metropolitní. Jak již jejich název napovídá, metropolitní sítí by měla být síť v rozsahu celého města (metropole). Příkladem může pražská akademická síť PASNET (propojující vysoké školy v Praze) či síť Pragonet, propojující jednotlivé části pražského magistrátu. Původní problém se ale zavedením metropolitních sítí vůbec nevyřešil - spíše naopak se ještě zkomplikoval (zdvojnásobil): kde leží hranice mezi lokální sítí a sítí metropolitní, a kde hranice mezi sítí metropolitní a sítí rozsáhlou? V některých případech se jako "metropolitní" označují sítě budované na určité konkrétní přenosové technologii, například FDDI či DQDB (Dual Queue Distributed Bus).

2007-10-03T00:53:00.000-07:00

Existují samozřejmě takové sítě, u kterých lze jednoznačně říci, že patří mezi lokální - například sítě propojující počítače v jedné jediné místnosti - nebo mezi sítě rozlehlé (například síť propojující uzlové počítače po celé zeměkouli, vedle nich ale existují i takové sítě, u kterých jejich zařazení mezi rozlehlé či lokální je spíše záležitostí subjektivního pohledu.
Kromě "geografického dosahu", který je zřejmě nejvýznamnějším kritériem při rozdělování sítí mezi lokální a rozlehlé, však existují i četná další kritéria, která by bipolárnímu dělení počítačových sítí mohla napomoci. Jde například o to, že typická lokální síť používá takové přenosové cesty (typicky: kabely), které jsou obvykle v majetku provozovatele celé sítě. Naproti tomu rozlehlé sítě jsou nejčastěji budovány s využitím přenosových cest, které si provozovatel sítě pouze pronajímá od někoho jiného (například od telekomunikačního operátora). Ani zde však nemusí být ostrá hranice, která by jednoznačným způsobem odpověděla na otázku, kdy se ještě jedná o síť lokální, a kdy o síť rozlehlou - co když například nějaká firma propojí dvě typické lokální sítě ve dvou geograficky blízkých lokalitách pomocí spoje, který si pronajme od někoho jiného. Jde pak už o síť rozlehlou, nebo ještě o síť lokální? Celkový trend přitom spěje ke stírání stávajících rozdílů mezi lokálními a rozlehlými sítěmi - lokální sítě se stávají stále rozlehlejšími, a rozlehlé sítě mohou být i poměrně úzce lokalizovány.

2007-10-02T01:16:00.001-07:00

LAN vs. WAN (Local Area Network, vs. Wide Area Network)
nejčastějším způsobem "škatulkování" počítačových sítí je jejich dělení na sítě lokální (LAN) a rozlehlé (WAN). Nikdo ale nikdy přesně neřekl, kde leží hranice mezi nimi - kdy už končí sítě lokální a kde začínají sítě rozlehlé, resp. naopak.

VTP

2007-09-30T04:49:00.001-07:00

Virtual Terminal Protocol
definuje způsob vzdáleného přihlašování (tzv. "remote login") ke vzdáleným hostitelským počítačům a provozování aplikací běžících na vzdáleném počítači v režimu host/terminál. Je analogií protokolu Telnet ve světě TCP/IP.

CLNP

2007-09-29T03:03:00.001-07:00

Connectionless Network Protocol
celá koncepce ISO/OSI od začátku počítala s tím, že služby přenosových částí sítě budou fungovat jako tzv. spolehlivé (tj. budou se samy snažit napravit případné chyby, ke kterým při přenosu může dojít) a jako spojované (tj. před každým přenosem budou navazovat spojení mezi příjemcem a odesilatelem). Počítalo se přitom s tím, že až do úrovně síťové vrstvy bude použita technologie X.25, fungují právě spojovaným a spolehlivým způsobem. Teprve dodatečně se do celého referenčního modelu ISO/OSI prosadila i možnost použití nespojovaných a nespolehlivých přenosových mechanismů (po vzoru toho, jak fungují přenosy ve světě TCP/IP). Konkrétním protokolem, který toto zavedl, byl protokol CLNP.

FTAM

2007-09-28T02:47:00.000-07:00

File Transfer, Access and Management
standard pro práci se soubory v prostředí sítí na bázi ISO/OSI. Je velmi rozsáhlý a komplikovaný, a umožňuje mj. jak netransparentní přenos souborů, tak i plně transparentní sdílení souborů - je proto analogií protokolů FTP (File Transfer Protoco) i NFS (Network File Systém) ze světa TCP/IP, a to obou současně.

CMIP

2007-09-26T12:46:00.000-07:00

, Common Management Information Protocol
řešení správy sítí na bázi ISO/OSI. Je analogií protokolu SNMP (Simple Network Management Protocol) ve světě TCP/IP, a umožňuje získávat, sbírat a vyhodnocovat informace o stavu sítě pro potřeby její správy.

2007-09-24T00:57:00.001-07:00

Důvodem je jednak relativní složitost a náročnost celého řešení, a jednak faktor "zelené louky" - systémy na bázi X.500 přichází do praxe v situaci, kdy provozovatelé existujících sítí již obvykle mají nějakým způsobem vyřešeny adresáře svých uživatelů, a požaduje se po nich aby tato svá původní řešení zahodili a vše vybudovali znovu, podle X.500. V praxi se ujala spíše "odlehčená" verze X.500, vyvinutá ve světě TCP/IP pod názvem LDAP (Lightweight Directory Access Protocol). Jde také o jeden z prvních příkladů, kdy se řešení vzniklé ve světě ISO/OSI prosadilo i do světa TCP/IP.

X.500,

2007-09-22T13:55:00.000-07:00

Directory Services (adresářové služby)
dalším řešením na úrovni aplikační vrstvy ze světa ISO/OSI jsou adresářové služby, známé pod názvem X.500 (což je název série doporučení CCITT, resp. ITU-T, která tuto službu definují). Úkolem adresářových služeb přitom je vedení informací o uživatelích (jejich "adresářů") a možnost jejich využití (zejména pro vyhledávání údajů o konkrétních uživatelích podle nejrůznějších kritérií). Vlastní koncepce X.500 je přitom založena na principu distribuované databáze, v rámci které je možné klást dotazy globálně, zatímco konkrétní informace jsou uchovávány spíše lokálně, v jednotlivých částech distribuované databáze (ostatně, centralizované řešení by vzhledem k obrovským objemům dat nepřipadalo vůbec v úvahu). Adresářové služby na bázi X.500 se ale do praxe prosadily poměrně málo, méně než například elektronická pošta na bázi X.400.

Elektronická pošta

2007-09-21T01:19:00.000-07:00

"na bázi X.400" (jako alternativa k "poště na bázi SMTP", používané hlavně v Internetu), je využívána zejména ve veřejných datových sítích jako jedna z jejich hlavních aplikací - u nás byly před časem nabízeny služby elektronické pošty ET-Mail (firmou Eurotel) a CZ-Mail (SPT Telecomem), fungující právě na bázi X.400. Mezi "SMTP poštou" a "poštou X.400" existuje shoda v celkové architektuře na principu klient/server (liší se ale pojmenování obou složek, v rámci X.400 se mluví o poštovním serveru jako o prvku MTA, neboli Message Transfer Agent, zatímco klientský poštovní program je UA, alias User Agent). Odlišné však jsou konkrétní formáty zpráv, adresy uživatelů i přenosové mechanismy, sloužící k faktickému přenosu zpráv. Mezi oběma koncepcemi však existuje možnost vzájemného převodu - v praxi existence poštovních bran, které zajišťují přestup jednotlivých zpráv ze světa SMTP pošty do světa pošty X.400 a naopak.
Koncepce elektronické pošty v rámci ISO/OSI se stala i východiskem pro návrh dalších řešení - asi nejznámějším případem je systém elektronické pošty MS Exchange firmy Microsoft, který koncepčně vychází právě ze standardu X.400, ale rozvíjí jej a doplňuje tak, že jde spíše již o zcela samostatnou poštovní platformu.

X.400

2007-09-12T00:08:00.000-07:00

MHS (Message Handling Systems)
bylo by velkou chybou dívat se na souboj koncepcí TCP/IP a ISO/OSI pouze černobíle a brát všechno, co vzniklo ve světě ISO/OSI, za neživotaschopné. Zřejmě nejúspěšnějším řešením, pocházejícím ze světa ISO/OSI, je řešení elektronické pošty. To je obecně označováno jako "MHS" (od: Message Handling System - pozor na záměnu s konkrétním názvem elektronické pošty v sítích Novell Netware, které se také jmenuje MHS), a jeho konkrétní podoba je definována doporučením organizace CCITT (resp. ITU-T, viz minule) X.400. Z tohoto faktu je patrné i to, že průběžně vznikající standardy ISO/OSI mohou fakticky vznikat i u jiných organizací, než u samotné ISO (i když CCITT, resp. ITU-T a ISO k sobě mají koncepčně velmi blízko).

GOSIP

2007-09-11T01:57:00.001-07:00

(Governmental OSI Profile)
Jednou z charakteristických vlastností celé koncepce ISO/OSI, do které jsou postupně "zakomponovávány" průběžně vznikající protokoly, je jeho bohatost a maximalistický přístup - snaží se poskytnout co možná nejvíce funkcí, vlastností a schopností, s představou že tyto mohou být alespoň pro někoho užitečné. Výsledkem je pak značně rozsáhlý a komplikovaný návrh, jehož implementace v plné šíři se často ukazuje jako nereálná. V praxi pak dochází k tomu, že se z původního návrhu musí "vyříznout" určitá reálně implementovatelná část, která ovšem musí být přesně definovaná. Právě toto je cílem tzv. profilů GOSIP (doslova: vládních OSI profilů): státní sféra, která v rámci své působnosti budovala nějaké počítačové sítě, požadovala aby řešení bylo postaveno na bázi koncepce OSI. Současně ale musela přesně vyspecifikovat, jakou "podmnožinu" konkrétně požaduje. Na trhu informačních technologií však nabídka konkrétních produktů pro OSI/OSI byla a stále je tak malá, že v praxi se nejrůznější řešení budují na bázi TCP/IP. Časem proto i většina států ustoupila ze svých striktních požadavků na ISO/OSI, a do svých profilů GOSIP zabudovala jako alternativní možnost i použití řešení na bázi TCP/IP.

OSI

2007-09-09T23:26:00.000-07:00

(Open Systems Interconnection)
rodina protokolů TCP/IP, doprovázená svou ucelenou představou o tom, jak by počítačové sítě měly vypadat a jak by měly fungovat, je zřejmě nejrozšířenější a v praxi nejpoužívanější, ale rozhodně není jedinou možnou variantou, resp. jedinou možnou "síťovou koncepcí". Další ucelenou koncepcí je představa, pocházející od organizace ISO (viz minule), oficiálně pojmenovaná jako tzv. referenční model ISO/OSI. Pro správné pochopení tohoto názvu je vhodné se zmínit o způsobu vzniku této koncepce: organizace ISO si nejprve předsevzala, že vytvoří všeobjímající standard, definující chování jakýchkoli "otevřených systémů" (tedy například i samostatných počítačů). Tento standard se měl jmenovat "Open Systems Architecture", ale organizace ISO brzy zjistila, že něco takového je nad její síly. Proto poněkud slevila, a chtěla vyvinout standard pokrývající pouze aspekty vzájemného propojování otevřených systémů - odsud pak název "Open Systems Interconnection" (zkratkou OSI). Vzhledem ke způsobu práce v rámci ISO a ke způsobu vzniku jejích standardů se ale i toto ukázalo jako příliš velké sousto, a tak se z původní představy muselo slevit ještě jednou: z původní koncepce OSI, zahrnující jak celkovou představu (zejména o počtu vrstev a jejich úkolech) tak i konkrétní protokoly naplňující tuto představu, musely být nakonec vyjmuty tyto konkrétní protokoly (s tím, že budou vznikat průběžně, a budou také průběžně "zakomponovávány" do rámce, který koncepce OSI vytváří). Ze samotné OSI tak zbyl právě onen "rámec", či "model", který specifikuje celkovou představu o vrstvách (celkem sedmi) a jejích úkolech, neobsahuje v sobě konkrétní protokoly, a je označován jako tzv. referenční model ISO/OSI.

ČSNI

2007-09-09T01:50:00.000-07:00

Český normalizační institut
zabývá se tvorbou norem, jejich vydáváním a distribucí, poskytováním informací o národních, mezinárodních, evropských a zahraničních normách a o veškerých aktivitách souvisejících s normalizací. Vydává normy ČSN, je členem ISO a IEC za ČR

IEC

2007-09-06T10:36:00.000-07:00

International Electrotechnical Commission
tato organizace, založená roku 1904, se zabývá přípravou a vydáváním mezinárodních standardů v oblasti elektrotechnologií, elektronicky a souvisejících oblastí. Členem je více než 50 států z celého světa,

NIST, National Institute for Standards and Technology
vládní agentura USA, zabývající se vývojem síťových protokolů pro oblast průmyslu. Dříve známá jako NBS (National Bureau of Standards). Nejznámější standard: MAP.

VESA

2007-09-03T02:59:00.001-07:00

Video Electronics Standards Association
konsorcium výrobců videoadaptérů a monitorů, usilující o stndardizaci zobrazovacích systém a vudeo protokolů. Od tohoto subjektu pochází např. standard SVGA, či sběrnice VLB (VESA Local Bus), předchůdce dnešní sběrnice PCI.

EIA

2007-09-02T02:42:00.000-07:00

Electronic Industries Association
asociace komerčních subjektů z USA, reprezentující komunitu výrobců pokročilých technologií. Vznikla v roce 1924, původně jako asociace výrobců radiotechniky (Radio Manufacturers Association). Sponzoruje mnoho odborných aktivit, pořádá vlastní semináře a konference, a vydává také vlastní standardy. Mezi nejznámější zřejmě patří standard RS-232-C, definující chování sériového rozhraní.

ANSI

2007-09-01T07:00:00.001-07:00

(American National Standards Institute)
dobrovolná standardizační organizace z privátního sektoru USA, založená roku 1918 pěti technickými společnostmi a třemi vládními agenturami (dnes má přes 1300 členů, mezi nimi nechybí žádná velká počítačová firma) . Byla zakládající členem ISO, ve kterém stále hraje významnou roli. Produkuje standrady pro oblast počítačů, mezi její nejznámější standardy patří např. kód ASCII (American Standard Code for Information Interchange), standard programovacího jazyka ANSI C, tzv. ANSI terminál, a od ANSI pochází např. většina přenosových standardů technologie FDDI.

W3C, World Wide Web Consortium

2007-08-30T00:15:00.000-07:00

konsorcium, vzniklé v roce 1994 v důsledku neobyčejného rozvoje služby World Wide Web a potřeby její standardizace. Konsorcium W3C nevděčí za svůj vznik středisku CERN, odkud pochází samotná služba WWW - jako první "hostitelská organizace" se konsorcia ujala prestižní univerzita MIT (Massachussets Institute of Technology, druhou se pak stala francouzská INRIA, a třetí japonská univerzita KEITO). Konsorcium W3C se zabývá celým širokým spektrem otázek kolem populárního WEB-u: počínaje jazykem HTML a protokolem HTTP, přes problematiku práce s grafikou, lokalizace a internacionalizace Web-u, možnosti zpřístupnění WEB-u tělesně postiženým, až například po otázky duševního vlastnictví, digitální podpisy apod. Působnost konsorcia W3C na poli vydávání standardů pro Internet sice kliduje s působností standardizačních orgánů jako IETF (viz minule), ale vzhledem k existujícímu personálnímu propojení a blízké mentalitě obou orgánů zde nevznikají větší problémy - podle gentlemanské dohody IETF přenechává oblast WWW právě konsorciu W3C. To vydává své standardy ve formě vlastních dokumentů (formálně doporučení), ale obvykle jsou tyto dokumenty publikovány i jako standardy RFC. Domovská stránka konsorcia W3C se nachází na adrese http://www.w3c.org.

IEEE

2007-08-28T00:37:00.000-07:00

Institute of Electrical and Electronics Engineers
největší profesní (professional) organizace na světě. Byla založena roku 1884 skupinkou praktiků z nově vznikajícího oboru elektrotechnického inženýrství. Dnes má přes 320 000 členů z celého světa, kteří se podílí na aktivitách IEEE ve více než 147 zemích světa. Konkrétními aktivitami je například pořádání odborných konferencí, vydávání odborných časopisů, a také příprava a vydávání standardů. Pro počítačové sítě má největší význam standardizační orgán, založený v rámci IEEE v únoru roku 1980 (a proto označovaný jako IEEE 802), který je specificky zaměřen na problematiku standardů lokálních sítí. Ten si pak vytvoří pracovní skupiny pro jednotlivé oblasti, které do této problematiky spadají. Snad nejznámější pracovní skupinou je IEEE 802.3, která se věnuje standardizaci Ethernetu. Zajímavé je, že standardy pocházející od této skupiny samy nepoužívají jméno "Ethernet", které má registrováno firma Xerox. Místo toho hovoří o "sítích na bázi přístupové metody CSMA/CD). Standardy Ethernetu od IEEE pokrývají jak jeho desetimegabitovou verzi (s různými druhy kabeláže), tak i novější stomegabitovou verzi, a připravována je již i standardizace tzv. gigabitového Ethernetu. http://www.ieee.org.

ISO,

2007-08-26T02:26:00.000-07:00

International Organization for Standardization
mezinárodní nevládní organizace, založená v roce 1947, sdružuje národní standardizační instituce (např. ANSI, DIN, a další). Usiluje o harmonizaci národních standardů po celém světě - její zkrácený název (ISO) není zkratkou, ale převzat z řecké předpony "iso-", která znamená "stejné" (čím jsou myšleny stejné standardy po celém světě). Výsledky svých aktivit publikuje ISO ve formě svých standardů, které pak jsou přejímány národními standardizačními organizacemi. Pokrývají širokou škálu technických aspektů, od tvaru a rozměrů šroubků a matiček, přes normy technických výkresů, elektrické konektory, přenosové protokoly počítačových sítí, až třeba po klasifikaci publikací (systém ISBN). Ve světě počítačů a počítačových komunikací je zřejmě nejznámější koncepce tzv. referenčního modelu ISO-OSI (ISO Open Systems Interconnection).
Organizace ISO je známa také tím, že své standardy neposkytuje k volnému šíření (jako je tomu např. u standardů Internetu), a pouze je prodává, ze nemalé částky. Domovskou stránku ISO lze nalézt na http://www.iso.ch.

2007-08-25T01:27:00.000-07:00

• doporučení řady V, týkající se modemů (např. V.32, V.42, nejnověji V.90)
• doporučení řady X, týkající se datových sítí a koncepce OSI (např. X.400, X.500)
• doporučení řady I a Q, která se týkají ISDN,
• doporučení řady T, která pokrývají oblast textových komunikací (teletex, fax, videotex atd.)
• doporučení řady H, která se zabývají práce s digitalizovaným zvukem a obrazem (např. standard H.323, využívaný i pro Internetovou telefonii).
ITU je považována za nejformálnější ze všech formálních organizací.

ITU

2007-08-23T00:27:00.000-07:00

(International Telecommunications Union, mezinárodní telekomunikační Unie)
organizace spadající pod OSN, je nejstarší organizací produkující standardy z oblasti spojů telekomunikací (z roku 1865). Jejími členy je více než 160 zemí, a v současné době má dvě části: ITU-Telecommunications (ITU-T) a ITU-Radiocommunications (ITU-R), přičemž každá z nich je členěna na studijní skupiny (Study Groups), které se dále dělí na pracovní skupiny (Working Parties), které se ještě dále člení podle konkrétních řešených otázek (Questions). Práce v rámci těchto oddílů zvaných "otázky" je řízena zpravodajem (francouzsky Rapporteur).
Část ITU-T se původně jmenovala International Telegraph and Telephone Consultative Committee (zkratkou CCITT, podle svého názvu ve francouzštině), a je známa svými standardy (formálně: doporučeními) i ve světě počítačů:

IRSG

2007-08-22T00:38:00.000-07:00

(Internet Research Steering Group)
vnitřní organizace orgánu IRTF je stejně volná a neformální, jako v případě IETF. Proto i zde vznikla analogická "dozorčí rada" s mnohem striktnější organizací, která zajišťuje potřebné formální kroky.

IANA

2007-08-21T00:47:00.000-07:00

(Internet Assigned Numbers Authority)
pro praktické fungování celosvětového Internetu jsou nutné i nejrůznější parametry, adresy a jiné číselné identifikátory, které musí mít stejný význam v rámci celého Internetu, nebo musí být v celém Internetu unikátní (použity jen jednou). Příkladem mohou být nejen IP adresy (které musí být celosvětově unikátní), ale například také tzv. čísla portů (kterými jsou identifikovány různé služby, např. služba WWW je standardně provozována na portu č. 80). V Internetu proto musí existovat centrální autorita (centrální subjekt), který bude používání a přidělování takovýchto číselných hodnot zastřešovat a koordinovat - například vznikne-li nová služba, přidělí jí tato centrální autorita nové, dosud nepoužité číslo portu. Touto organizací je v současné době organizace jménem IANA, a ve skutečnosti jde o malé středisko při jedné z univerzit v USA, které stále ještě funguje z grantů vlády USA. Tato organizace pak má formálně "pod sebou" například i celý systém doménových jmen DNS, a například právě ona formálně přiděluje správu nově vzniklých domén nejvyšší úrovně (TLD domén).

IRTF

2007-08-19T14:17:00.001-07:00

(Internet Research Task Force)
vedle orgánu IETF existuje ještě jeden další, obdobně zaměřený a také obdobně organizovaný orgán jménem IRTF, který se také zabývá novými technickými řešeními. Dělba práce mezi IETF a IRTF je přitom dána "aktuálností" zkoumaného řešení: pokud má bezprostřední význam a využití, spadá do kompetence IETF. Pokud se jedná spíše o záležitosti, které se sice zkoumají již dnes, ale jejich nasazení bude aktuální až někdy v budoucnu, pak spadají do kompetence IRTF. Toto rozdělení lze interpretovat také tak, že IRTF se zabývá oblastí výzkumu (proto také slůvko Research v jeho názvu), a jakmile příslušná řešení najdou praktické uplatnění, přechází do kompetence IETF.

2007-08-19T01:55:00.000-07:00

Jelikož ale jejich zapojení do práce IETF je velmi volné a neexistuje zde ani formální členství, je celková organizace IETF příliš volná na to, aby tento orgán mohl přijímat určité formální kroky - mezi které nutně patří i schvalování návrhů nových standardů. Proto "nad" IETF existuje jeho "dohlížecí orgán" (jakási dozorčí či správní rada), s formálním členstvím a mnohem přesněji definovanou organizační strukturou. Jmenuje se IESG (Internet Engineering Steering Group) a je tím, kdo formálně vykonává nejrůznější kroky typu schvalování návrhů, resp. jejich přechodu mezi jednotlivými fázemi (Proposed Standard, Draft Standard a Internet Standard).

IESG

2007-08-16T23:31:00.000-07:00

(Internet Engineering Steering Group)
orgán IETF přeci jen má určitou vnitřní sktrukturu - je členěn na tzv. oblasti (areas), které se věnují určitým širším tématům, a v rámci nich pak vznikají jednotlivé pracovní skupiny, které se zabývají dílčími aspekty celé problematiky. Příkladem může být otázka přechodu na nový protokol IP a nový druh IP adres: k řešení tohoto problému byla před lety, na popud IAB, vytvořena samostatná oblast (area), a v ní pak jednotlivé pracovní skupiny, zabývající se odhadem životnosti stávajících IP adres, vývojem nového protokolu IP, otázkou přechodu ze starého na nový protokol atd. Jednotliví odborníci pak mohou pracovat v jedné, nebo několika pracovních skupinách současně.