Pro potřeby takovéhoto směrování si jednotlivé směrovače (routery) pamatují vždy jen to, kde leží určitá konkrétní síť jako celek, a již se nezabývají jednotlivými počítači v rámci těchto dílčích sítí (pokud by tak činily, museli by si uchovávat mnohem větší objem informací o topologii celé výsledné soustavy sítí).
Představě, že určitá skupina uzlů tvoří jeden logický celek - síť - autoři protokolů TCP/IP nutně museli uzpůsobit i celou koncepci IP adres a způsob jejich distribuce. Dvaatřicetibitové IP adresy rozdělily logicky na dvě části tak, aby jedna z nich (tvořená vyššími bity) představovala číslo sítě, zatímco zbývající (nižší) bity budou reprezentují relativní adresu konkrétního uzlu v rámci příslušné sítě (s tím že směrovače se při svém rozhodování řídí vždy jen síťovou částí IP adresy). Autoři TCP/IP naštěstí předpokládali, že k Internetu se budou připojovat opravdu různě velké sítě (od velmi velkých, které mohou mít až stovky tisíc uzlů), až po velmi malé sítě, s desítkami uzlů.