Ethernet II

Ethernet, II.

Thinnet, Thin Wire
jednou z velkých nevýhod nejstarší verze Ethernetu byly fyzikální vlastnosti koaxiálního kabelu, který tato verze předpokládala - byl to tzv. tlustý koaxiální kabel o průměru cca 1 cm, který se skutečně velmi špatně ohýbal. To pak způsobovalo mnohé problémy při instalaci kabelových rozvodů, a tak je asi celkem přirozené, že další vývoj Ethernetu se ubíral cestou přechodu na jiný druh kabelu. Tím se stal koaxiální kabel o poloviční tloušťce, tj. o průměru cca 0,5 cm (označovaný také jako Thin Wire), který byl již mnohem ohebnější. Přechod na nový druh kabelu ovšem nebyl zdaleka automatický, v tom smyslu že by nebylo nutné nic měnit na způsobu "provozování" Ethernetu - ten je totiž dosti závislý na přenosových vlastnostech použitého kabelu, a tak bylo nutné vyvinout zcela nový standard. Ten pak nahradil starší standard 10Base5, šitý na míru původnímu, tzv. tlustému koaxiálnímu kabelu.

10Base2
nový standard získal označení 10Base2, což vyjadřuje skutečnost že jeho přenosová rychlost je 10 Mbps, přenos se děje v základním pásmu (anglicky: baseband), a že maximální dosah souvislého kabelového segmentu je cca 200 metrů (to vyjadřuje poslední číslice, udávající vzdálenost ve stovkách metrů). Právě zde je jedna ze dvou nejvýznamnějších změn "tenkého" Ethernetu vůči staršímu "tlustému" (dle 10Base5): zmenšením průměru koaxiálního kabelu se nutně zhoršily jeho přenosové vlastnosti, a s nimi se zmenšil i dosah souvislého kusu kabelu, z 500 metrů na 200. Vzdálenost 200 metrů je navíc nutné chápat jako zaokrouhlenou hodnotu, protože skutečný maximální dosah je pouze 185 metrů!

T konektor
druhou podstatnou změnou "tenkého" Ethernetu oproti "tlustému" je způsob vytváření odboček na koaxiálním kabelu, a s ním vlastně i způsob připojování jednotlivých koncových uzlů. U původní verze s tlustým kabelem se přímo do tohoto kabelu zapojovaly tzv. transceivery, a to buď rozpojením kabelu a napojením obou konců na transceiver, nebo "napíchnutím" nepřerušeného kabelu pomocí speciálního hrotu vyčnívajícího z transceiveru. Vlastní "odbočení" pak bylo realizováno elektronickými obvody uvnitř transceiveru, od kterého pak vedl ještě další samostatný kabel až k připojenému uzlu, resp. k jeho síťové kartě (tzv. drop kabel, až 50 metrů dlouhý). Nyní, u tzv. tenkého koaxiálního kabelu, je transceiver standardně umístěn přímo na síťové kartě připojeného uzlu, a odbočka na koaxiálním kabelu je realizována pasivním mechanickým prvkem, tzv. T konektorem. Jeho označení vychází z jeho tvaru - má skutečně tvar písmene T, přičemž na dva jeho "horní" konce se připojí dva konce rozpojeného tenkého koaxiálního kabelu, zatímco "spodní" konec se připojí přímo do konektoru na síťové kartě. V praxi to tedy znamená, že kabelový rozvod je nutné dovést až bezprostředně k síťové kartě příslušného uzlu, protože délka samotné odbočky je naprosto minimální (je dána velikostí ramene zmíněného T konektoru, což je cca 1 centimetr). Důvodem je pasivní způsob rozbočení, který nesmí výrazněji zhoršit celkové přenosové vlastnosti kabelu - v případě tlustého koaxiálního kabelu bylo rozbočení realizováno aktivními elektronickými prvky schopnými zesílit signál, a proto délka odbočky mohla být až 50 metrů.