IP

Proto zavedli tři tzv. třídy IP adres, pojmenované A, B a C (přičemž ještě existují i třídy D a E, pro speciální účely). Třída A je určená pro velmi velké sítě, a je charakteristická tím, že pro číslo sítě používá 7 bitů, zatímco pro relativní adresu uzlu má vyhrazeno 24 bitů. To znamená, že sítí s adresou třídy A může být nejvýše 128 (tj. dvě, umocněno na 8, ve skutečnosti ale méně, protože krajní hodnoty mají speciální význam). Na druhé straně každá z takovýchto sítí může mít až 2 umocněno na 24 různých uzlů, což je opravdu hodně. Adresy třídy B rozdělují 32 bitů celé IP adresy na obě logické složky rovnoměrněji: pro adresu sítě mají vyčleněno 14 bitů, a pro relativní adresu uzlu v rámci sítě bitů 16 (dva bity jsou nutné pro rozlišení tohoto typu adresy). Adresy třídy B proto byly určeny pro středně velké sítě, čítající maximálně 65 536 uzlů (přesněji o dva méně, bez obou krajních). Adresy třídy C pak byly určeny pro nejmenší sítě maximálně s 256 uzly (přesněji 254, kvůli oběma krajním hodnotám) - protože pro relativní adresu uzlu v rámci sítě mají vyhrazeno jen 8 bitů. Pro další vývoj IP adres pak bylo nesmírně podstatné, že tyto adresy se přidělovaly vždy po celých třídách: pokud někdo chtěl například jen čtyři IP adresy (pro velmi malou síť se čtyřmi uzly), nejmenší "kvantum" které mohl dostat přidělené byla jedna síťová adresy třídy C (lidově tzv. jedno C-čko), neboli 256 jednotlivých IP adres. V případě sítě s několika stovkami uzlů to bylo dokonce ještě horší: místo již nepostačující adresy třídy C dostal majitel takovéto sítě jednu adresu třídy B, a tím 65 536 různých IP adres (které využil například jen na několik málo procent).