N-ISDN, Narrowband ISDN, úzkopásmové sítě ISDN
ve světě spojů a digitální telefonie se používá velmi triviální způsob digitalizace lidského hlasu: hovor, snímaný ve frekvenčním pásmu 4 kHz (neboli zaokrouhlených 3,1 Khz, viz výše) se vzorkuje osmtisíckrát za vteřinu, a hodnota každého jednotlivého vzorku se vyjádří jako jedno osmibitové číslo. Jednoduchou násobilkou pak lze dospět k závěru, že pro přenos jednoho telefonního hovoru v digitální podobě je pak zapotřebí přenosová rychlost 64 kilobitů za sekundu. Existují samozřejmě mnohem úspornější způsoby digitalizace lidského hlasu, například mobilní telefony GSM dokáží vystačit s cca 12 kilobity za sekundu - ve světě veřejné telefonie se ale počítá se základní rychlostí 64 kbps. Od té je pak odvozena i "šířka" přenosových cest (neboli tzv. kanálů), nabízených pro potřeby datových přenosů.
Celá technologie ISDN přitom byla prezentována světu, a zejména pak světu počítačů, jako budoucí univerzální přenosová síť, která dokáže uspokojit všechny potřeby datových i hlasových přenosů. V době, kdy koncepce ISDN vznikala a kdy svět počítačů byl obydlen výhradně hostitelskými počítači a jejich znakovými terminály, takovéto 64-bitové kanály skutečně mohly postačovat pro připojování jednotlivých terminálů. Než se ale ISDN stačilo prosadit, ve světě počítačů došlo k významným změnám - hostitelské počítače s celými hejny svých terminálů ustoupily osobním počítačům a lokálním sítím, které měly výrazně větší nároky na přenosové rychlosti. Nově nastupující Ethernet, s přenosovou rychlostí 10 Mbitů za sekundu, jim dokázal vyhovět mnohem lépe, než 64 kilobitové kanály ISDN. Myšlenka, že by svět počítačů dobrovolně opustil lacinější a mnohem rychlejší Ethernet, a přeorientoval se na výrazně pomalejší sítě ISDN, navíc s relativně velmi drahým provozem, se samozřejmě ukázala jako lichá.