Stomegabitový Ethernet

původní koncepce Ethernetu, vzniklá koncem sedmdesátých let a standardizovaná počátkem let osmdesátých, počítala s přenosovou rychlostí deseti megabitů za sekundu. Ta byla na svou dobu opravdu vysoká, a skýtala i dosti značnou rezervu výkonu oproti tehdejším potřebám. Nicméně s rostoucími nároky nejrůznějších aplikací se ona rezerva rychle vyčerpala, a samotný Ethernet časem zákonitě "přestal stíhat". A tak se začalo uvažovat o tom, zda by nešlo Ethernet zrychlit, nejlépe hned na desetinásobek - tedy udělat z původního desetimegabitového Ethernetu Ethernet stomegabitový. Úvahy o takovémto zrychlení se ubíraly dvěma základními směry: jeden z nich vycházel z názoru, že některé vlastnosti Ethernetu se osvědčily a jiné ne, a že by tedy bylo rozumné ponechat ty dobré, a vyměnit ty špatné. Druhý názorový proud naopak vycházel z toho, že je nutné zachovat maximální možnou návaznost na původní Ethernet, a tudíž ponechat i ty jeho vlastnosti, které se ukázaly jako ne zcela optimální. Předmětem sporu byla hlavně neřízená přístupová metoda CSMA/CD - na jedné straně jednoduchá a s malou režií, na druhé straně nezaručující, že se zájemce o vysílání skutečně dostane ke slovu, a fungující pouze statisticky (což má mj. za důsledek, že chování Ethernetu se při rostoucí zátěži začíná naopak zhoršovat). Zastánci jednoho přístupu navrhovali nahradit metodu CSMA jinou metodou, zatímco zastánci druhého názorového proudu ji chtěli ponechat.