Malá zeměpisná encyklopedie

. .
absurdita [-dy-] ž. řidč. něco nesmyslné-
ho, absurdniho
. .
absurdní příd. nesmyslný, odporující
rozumnému myšlení
. .
abštajg, abštajgl m. vulg. vedlejší, zpravi-
dla tajný byt; hodinový hotel
. .
abulie -bú ž. nerozhodnost; med.
chorobné oslabení schopnosti jednat,
popř. ztráta vůle při některých neurol.
a duševních chorobách
. .
abundance ž. kniž. nadbytek; biol. počet
jedinců na určité plošné jednotce
. .
abúzor m. odb. osoba zneužívající ná-
vykových drog a obvykle i na nich
závislá; narkoman; ob. fefák
. .
abúzus m. (2. j. abúzu), kniž. nadužívání,
zneužití; zneužívání návykových drog
(v. abúzor)
. .
abysální příd. hlubinný (pod 2400 m)
. .
a cappella [á kapela] hud. zpěv bez
doprovodu nástrojů
. .
accelerando [ače-] přísl. hud. stále rych-
leji; - zpodst. accelerando s. (2. j. -a)
část skladby v tomto tempu
. .
acetát m. (6. j. -u) chem. sůl n. ester
kyseliny octové; octan
. .
aceton m. (6. j. -u) chem. jednoduchá
ketonická sloučenina, zapáchající a
zápalná, mající velký význam jako
organické rozpouštědlo, ve farmaceu-
tickém průmyslu aj.; dimethylketon;
CH3COCH3
. .
acetylen (-en i -én) m. (6. j. -u) chem. zá-
kladní uhlovodflc acetylenové řady,
vznikající např. rozkladem karbidu
vápníku vodou; důležitý při svařování
kovů a v chem. průmyslu; ethin; CH =
CH
. .
acetylcholin [-in i -ín] m. biol., chem. ester
cholinu s kyselinou octovou, mající
velký význam při přenosu nervového
vzruchu
. .
acidita [-dy-] ž. kyselost: chem. a. roztoku
= obsah kyseliny v roztoku; med. a.
žaludku = obsah kyselin v žaludeční
štávě
. .
acidóza ž. med. zvýšené množství kyse-
lých látek v krvi
. .
a conto (a konto] obch. na účet
. .
acylkofin [-in i -ín] m. (6. j. -u) lékár. lék
snižující teplotu a utišující bolesti,
jeden z léků proti revmatickým bole-
stem
. .
acylpyrin [-in i -ín) m. (6. j. -u) lékár. lék
snižující teplotu a utišující bolesti, je-
den z léků proti revmatickým bolestem
. .
ad absurdum [at ap-] kniž. k absurdnosti,
k nesmyslnosti
. .
ad acta [at ak-] úř odložit (ke spisům);
uložit a. a. = pokládat věc za vyřízenou
(lat. výsl. byla ákta)
. .
adagio [adádžo] přísl. 1. hud. volně,
pomalu; - zpodst. adagio, -gia [-džaJ s.
hud. hudební skladba n. její část
složená v tomto tempu; tan. skupina
tanečních cviků n. tanec umožňující
tanečnici provádět, obvykle za přispění
tanečníka, obtížné a akrobatické prvky
. .
adamita m. (1. mn. -é) příslušník gnos-
tické sekty (2. stol.); příslušník
některých sektfrancouzských nábožen-
ských blouznivců (14. stol.); u nás
příslušník radikální skupiny husitské
chudiny ("naháčů"); v 18. a 19. stol.
příslušník skupiny náboženských blouz-
nivců v Čechách a v Rakousku
. .
adapce v. adaptace
. .
adaptace ž. (rozlišuj od adoptace)
pňzpůsobení, úprava; biol. a. = zá-
kladní vlastnost živé hmoty, že se do-
vede přizpůsobit různým vlivům vněj-
šího prostředí (bot. též adapce) med. a
zraku = přizpůsobení zraku (např. šeru)