malá encyklopedie

. .
adaptér m. (2. j. -a) řidč. kdo rovádí
adaptaci; - adaptér m. (2. j. -u název
pomocných přístrojů, jimiž se přizpů-
sobuje určité zařízení pro rozsáhlejší
použití, než bylo původní; elektr v. též
adaptor
. .
adaptibilita [-ty-] ž. odb. schopnost při-
způsobit se
. .
adaptor v. adaptér
. .
adaptovat rozlišuj od adoptovat) ned. i
dok. (co pňzpůsobovat, přizpůsobit,
upravovat, upravit
. .
addenda (aden) s. mn. kniž. přídavky,
dodatky
. .
adekvátní příd. (čemu) přiměřený, shod-
ný; vhodný, úměrný
. .
adenom m. med. druh nádoru
. .
adept m. kdo chce n. začíná pěstovat
nějaký obor; začátečník
. .
adbeze ž. přilnavost: tech. a. vozidla =
tření mezi hnacími a brzdnými koly a
kolejnicí n. vozovkou; med. srůst sou-
sedních tkání (např. obou listů pohrud-
nice); v. též koheze
. .
ad hoc (ad hók] kniž. jen k tomu účelu;
schválně
. .
adiabatický [-dy-ty-) příd. chem. fyz. děj
probíhající za dokonalé tepelné izola-
ce, bez výměny tepla s okolím
. .
adieu [adyjé) adié hovor sbohem
. .
ad infinitum [at-ný; pův. lat. výsl.: ínfíný-)
kniž. do nekonečna
. .
adipocire [adyposír] m. (2. j. -ru) med.
hmota vznikající v mrtvole jakožto
zvláštní, dosud ne zcela objasněný
druh hniloby ve vlhkém, ale na kyslík
chudém prostředí
. .
aditivní [-dytý- i -ty-) příd. založený na
přidávání, sčítání
. .
adjektivizace [-ty-] ž. jaz. (čeho) přecbod
slova jiného slovního druhu k přídav-
ným jménům (= adjektivům j); v.
transpozice
. .
adjektivum (-tý- i -ty-) s. (2. j. -va)
přídavné jméno (tj. sklonné slovo
pojmenovávající vlastnosti osob, zviřat
a věcí (v širším smyslu), ve větě
zpravidla určující podstatné jméno)
. .
adjunkt m. (dř.) titulové jméno některých
úředníků (zpravidla s úplným tehdej-
ším středoškolským vzděláním) udělo-
vané pň jmenování úředníkem po
skončení předcházející třlleté čekatel-
ské doby; osoba mající tento titul: ad-
junkt státnícb drah; hospodářský, soud-
ní a.; v. též elév, komisař, koncipista