Cache (vyrovnávací paměť)

při brouzdání WWW stránkami je poměrně časté, že se uživatelé znovu vrací k již jednou navštíveným stránkám. Stejně tak je častá i situace, kdy se některé prvky stránek (například obrázky, loga, ikony apod.) opakují na více stránkách, a bylo by neefektivní načítat je pokaždé znovu. Pro zamezení opakovaného načítání, i pro celkové zefektivnění práce uživatele v rámci služby WWW, se proto zavádí celý systém vyrovnávacích pamětí (cache pamětí, zkráceně jen cache), ve kterých jsou dočasně uchovávány jak celé stránky, tak i jejich jednotlivé součásti typu obrázků, ikon, appletů apod. Když pak klientský program (browser) na popud svého uživatele vznese nějaký konkrétní požadavek, je příslušný objekt hledán nejprve v dostupné paměti cache, a teprve když se zde nenachází, je požadován od příslušného WWW serveru. Vyrovnávací paměti (cache paměti) mohou tvořit složitou soustavu s hierarchickým uspořádáním a hierarchickým způsobem fungování - nenajde-li se požadovaný objekt (stránka, obrázek atd.) v cache paměti na nižší úrovni, resp. blíže k uživatelskému browseru, je postupně hledán v cache pamětech vyšší úrovně.

On-line browsing

browsing, alias "brouzdání", označuje postupné procházení uživatele jednotlivými WWW stránkami, prostřednictvím předem připravených odkazů, kterými jsou jednotlivé stránky vzájemně provázány. Důležitým předpokladem je zde existence WWW serveru, který požadované stránky poskytuje, resp. serverů (v množném čísle), protože uživatel při svém brouzdání může požadovat WWW stránky umístěné na různých WWW serverech. Přívlastek "on-line" se používá (v souvislosti se samotným brouzdáním) v případě, že uživatel má během svého brouzdání možnost přístupu k celému Internetu, a může tedy požadovat WWW stránky na kterémkoli WWW serveru, který je v Internetu dostupný. V případě uživatelů, kteří se připojují k Internetu komutovaně, tj. prostřednictvím modemu a veřejné telefonní sítě, je takovéto "on-line brouzdání" možné pouze v době, kdy jsou skutečně připojeni (a kdy tudíž platí Telecomu za telefonní hovor, a současně i svému poskytovateli připojení za poskytnutý přístup, není-li tento hrazen paušálním způsobem).

Obsahem takovéhoto "cookie" pak jsou právě ty informace, které je třeba uchovat pro další návazné požadavky, ale které si server není schopen pamatovat. Místo toho si obsah "cookie" pamatuje klient ve své paměti (na svém disku), a při dalším požadavku na tentýž server mu obsah cookie zase vrátí (čímž mu připomene předchozí požadavek a umožní mu na něj navázat). Celý mechanismus práce s "cookies" je pro uživatele neviditelný, a příjem a zpětné zasílání se plně stará WWW browser (ale uživatel má možnost si nechat zobrazovat text všech přicházejících cookies, a event.je odmítnout).

Příkladem může být volba kódování češtiny, kdy si uživatel jednou vybere požadované kódování, a jeho volba by měla být automaticky respektována i při dalších požadavcích. Jiným příkladem může být přihlášení uživatele, který zadá své jméno a heslo, a teprve pak se dostává ke stránkám, ke kterým by se jinak nedostal. Jedním z možných řešení je použití tzv. cookies (doslova: koláčky): jde o malé kusy textu, které generuje WWW server na základě jednoho požadavku klienta, a zasílá je klientovi v rámci odpovědi na jeho požadavek (tj. spolu s obsahem stránky, kterou si klient vyžádal).

Cookie

charakteristickým rysem komunikace mezi WWW serverem a jeho klientem (daný protokolem HTTP) je jejich bezestavový charakter - každý jednotlivý požadavek klienta je posuzován samostatně a nezávisle na případných jiných požadavcích od téhož klienta či jiných klientů. To na jedné straně značně usnadňuje práci WWW serveru (který si nemusí pamatovat nic o předchozí komunikaci s různými klienty, a jednotlivé požadavky od různých klientů může vyřizovat v libovolném pořadí). Na druhé straně to ale komplikuje fungování některých mechanismů - z pohledu klienta je totiž někdy nutné, aby nový požadavek logicky navazoval na jeden či několik předchozích požadavků, a aby určitá (stavová) informace z předchozích požadavků byla zachována i pro požadavky nové.

Home page, domovská stránka

v užším slova smyslu jde o jednu konkrétní stránku v rámci celé "expozice" (WWW site), která je zamýšlena jako vstupní, a jsou na ní tudíž umístěny základní orientační prvky. Také konkrétní způsob provázání stránek pomocí hypertextových odkazů je uzpůsoben předpokladu, že uživatel poprvé vstoupí do příslušné expozice skrz tuto zamýšlenou vstupní (domovskou) stránku. V širším slova smyslu se jako "domovské stránky" označují celé skupiny WWW stránek, které prezentují určitý subjekt a obsahují základní informace o něm (např. domovské stránky firmy, domovské stránky určité fyzické osoby apod.).

WWW site

WWW stránky typicky tvoří celky, odpovídající logicky uceleným expozicím. Příkladem takovýchto "expozic" mohou být WWW stránky konkrétní instituce či firmy (prezentující její profil, obchodní nabídku, reference atd.), WWW stránky věnované konkrétnímu produktu, městu, kulturní památce, problematice (např. spammingu) apod. Každá takováto "expozice" (site) je vždy umístěna na nějakém konkrétním WWW serveru, ale na jednom serveru může být takovýchto "expozic" více. WWW server je tedy fyzickým celkem, a WWW site ("expozice") celkem logickým.

URL, Uniform Resource Locator

jednotný způsob označování objektů v Internetu (tj. jednotný způsob označování WWW stránek na WWW serverech, souborů v FTP archivech, uživatelských poštovních adres atd.). V rámci služby WWW jsou tímto způsobem řešeny odkazy na jednotlivé WWW stránky (jako tzv. URL odkazy). V URL odkazu na WWW stránku je obsažena informace jak o konkrétním WWW serveru, na kterém se stránka nachází, tak i informace o souboru ve kterém je obsažena (o jeho jménu a příponě), a stejně tak i informace o adresáři, resp. o přístupové cestě k tomuto souboru. Příklad URL odkazu na WWW stránku: http://archiv.czech.net/index.htm.

HTTP

Hypertext Transfer Protocol
přenosový protokol, pomocí kterého komunikují servery a klientské programy (browsery) v rámci služby WWW. Podle pravidel jazyka HTTP tedy klient formuluje svůj požadavek na novou WWW stránku, kterou mu má server zaslat, a opět podle jazyka HTTP pak server formuluje svou odpověď. Klientský program (browser) přitom generuje jednotlivé požadavky na popud uživatele (jako důsledek toho, že uživatel klikne na určitý odkaz, tím vyjádří přání jej aktivovat, a klient si od serveru vyžádá WWW stránku, na kterou tento odkaz směřuje).