Fast Ethernet

obě varianty stomegabitového Ethernetu, tedy jak varianta zachovávající všechny původní vlastnosti včetně metody CSMA/CD, tak i verze nahrazující tuto přístupovou metodu metodou Demand priority, měly silné ambice deklarovat se za nástupce původního desetimegabitového Ethernetu a stavět na jeho reputaci a renomé. Oba návrhy se také svorně sešly na jediném stole pracovní skupiny IEEE 802.3, zabývající se standardizací Ethernetu. Ta po jisté době zvažování nakonec došla k závěru, že použití přístupové metody CSMA/CD je pro Ethernet natolik charakteristické, že bez ní už "Ethernet přestává být Ethernetem". Proto návrh s novou přístupovou metodou smetla ze stolu, a za jediného "nástupce" Ethernetu prohlásila ten, který metodu CSMA/CD neměnil. Pouze tento návrh si tedy mohl podržet neformální označení Fast Ethernet ("rychlý Ethernet") a vůbec pyšnit se klíčovým slovem "Ethernet". Druhý návrh však nezmizel zcela ze světa - místo "Ethernetové komise" se dostal na stůl jiné pracovní skupině (IEEE 802.12), která byla v rámci společnosti IEEE vytvořena specificky pro tuto novou technologii. Výsledkem pak byl fakt, že standard technologie 100VG AnyLAN byl přijat a schválen dokonce dříve, než standard Fast Ethernetu.

Demand priority

To podstatné, v čem se koncepce 100VG AnyLAN liší od klasického Ethernetu, je použitá přístupová metoda. Zatímco původní Ethernet používá přístupovou metodu CSMA/CD, uzpůsobenou původní sběrnicové topologii Internetu, technologie 100VG AnyLAN vychází z předpokladu, že tato neřízená přístupová metoda již není nutná - proto, že přechodem na kroucenou dvoulinku se původní fyzická sběrnicová topologie změnila na stromovitou, a vlastně jen kvůli metodě CSMA/CD se musí sběrnicová topologie alespoň logicky emulovat (tj. předstírat, chováním rozbočovačů, alias hub-ů). Autoři technologie 100VG AnyLAN se rozhodli využít nové topologie a "ušít jí na míru" novou, efektivnější přístupovou metodu (řízenou, s lepším chováním při rostoucí zátěži). Tato metoda dostala označení Demand Priority, a je založena na následující myšlence: při stromovité topologii sítě, dané použitím kroucené dvoulinky a rozbočovačů, má každý uzel svou přípojku k nejbližšímu rozbočovači vlastně jen a jen pro sebe, a nemusí ji s žádným jiným uzlem sdílet. Takže ji může využít i k tomu, aby v případě zájmu požádal (vyslal žádost, anglicky: demand) jejím prostřednictvím nejbližší rozbočovač o právo vysílat. Jednotlivé žádosti, o jejichž osudu pak rozhoduje rozbočovač (či vzájemně propojené rozbočovače) přitom mohou mít i různé úrovně priority (odsud také označení celé přístupové metody, která dokáže brát v úvahu různé stupně naléhavosti žádostí).

100VG AnyLAN

Konkrétní řešení, vycházející ze snahy nahradit ne zcela optimální vlastnosti Ethernetu, pochází hlavně od firmy Hewlett-Packard, a dnes je označováno jako 100VG AnyLAN. Jednou z motivací firmy HP přitom bylo umožnit provozování nového stomegabitového Ethernetu i po kroucené dvoulince kategorie 3, neboli po původní telefonních rozvodem (v zámoří je dvoulinka telefonního typu označována také jako "voice grade") - byť za cenu toho, že budou muset být použity celkem 4 páry této dvoulinky (dimenzované pouze pro desetimegabitové přenosy). Odsud pak také prvních pět znaků v označení nové technologie: 100VG znamená přenosy rychlostí 100 Mbps po dvoulince kategorie "voice grade". Další část názvu, AnyLAN, má zajímavou historii - ke snahám firmy HP se časem přidala i firma IBM, která hledala možnost jak vytvořit další možnou vývojovou linii jejího Token Ringu (také ten totiž se svými 16 Mbps přestával stačit potřebám uživatelů). Díky firmě IBM se nakonec prosadilo takové řešení, které skutečně umožnilo snadnou návaznost jak na stávající desetimegabitový Ethernet, tak i na šestnáctimegabitový Token Ring - v interpretaci autorů tedy návaznost na "jakoukoli síť", odsud: AnyLAN.

Stomegabitový Ethernet

původní koncepce Ethernetu, vzniklá koncem sedmdesátých let a standardizovaná počátkem let osmdesátých, počítala s přenosovou rychlostí deseti megabitů za sekundu. Ta byla na svou dobu opravdu vysoká, a skýtala i dosti značnou rezervu výkonu oproti tehdejším potřebám. Nicméně s rostoucími nároky nejrůznějších aplikací se ona rezerva rychle vyčerpala, a samotný Ethernet časem zákonitě "přestal stíhat". A tak se začalo uvažovat o tom, zda by nešlo Ethernet zrychlit, nejlépe hned na desetinásobek - tedy udělat z původního desetimegabitového Ethernetu Ethernet stomegabitový. Úvahy o takovémto zrychlení se ubíraly dvěma základními směry: jeden z nich vycházel z názoru, že některé vlastnosti Ethernetu se osvědčily a jiné ne, a že by tedy bylo rozumné ponechat ty dobré, a vyměnit ty špatné. Druhý názorový proud naopak vycházel z toho, že je nutné zachovat maximální možnou návaznost na původní Ethernet, a tudíž ponechat i ty jeho vlastnosti, které se ukázaly jako ne zcela optimální. Předmětem sporu byla hlavně neřízená přístupová metoda CSMA/CD - na jedné straně jednoduchá a s malou režií, na druhé straně nezaručující, že se zájemce o vysílání skutečně dostane ke slovu, a fungující pouze statisticky (což má mj. za důsledek, že chování Ethernetu se při rostoucí zátěži začíná naopak zhoršovat). Zastánci jednoho přístupu navrhovali nahradit metodu CSMA jinou metodou, zatímco zastánci druhého názorového proudu ji chtěli ponechat.

Hub

(rozbočovač)
pro správné pochopení funkce rozbočovače (hub-u) v Ethernetu na kroucené dvoulince je nutné si uvědomit, že fyzická topologie se přechodem na nový druh kabeláže sice změnila, a to dosti zásadním způsobem, ale logická topologie Ethernetu (daná způsobem jeho fungování) se změnit nemohla! Na této logické topologii je totiž závislé například i fungování přístupové metody CSMA/CD, která bytostně počítá s tím, že cokoli jeden uzel "vyřkne", to současně slyší i všechny ostatní uzly (připojené ke stejnému segmentu). Aby byla tato iluze zachována, aby i Ethernet na bázi kroucené dvoulinky mohl zůstat Ethernetem a mohl používat svou přístupovou metodu, musí být logická sběrnicová topologie předstírána, a to chováním rozbočovače! Tento se nejčastěji chová jako tzv. opakovač, který logicky emuluje fyzickou sběrnicovou topologii tím, že signál zachycený z jedné strany (od kteréhokoli z dvoubodově připojených uzlů) okamžitě "zopakuje" (rozešle) i do všech ostatních směrů, tedy ke všem ostatním uzlům, které jsou k němu připojeny. Stejně tak ale může rozbočovač fungovat i jako most, přepínač (switch), či dokonce jako směrovač.