Malá zeměpisná encyklopedie

. .
absurdita [-dy-] ž. řidč. něco nesmyslné-
ho, absurdniho
. .
absurdní příd. nesmyslný, odporující
rozumnému myšlení
. .
abštajg, abštajgl m. vulg. vedlejší, zpravi-
dla tajný byt; hodinový hotel
. .
abulie -bú ž. nerozhodnost; med.
chorobné oslabení schopnosti jednat,
popř. ztráta vůle při některých neurol.
a duševních chorobách
. .
abundance ž. kniž. nadbytek; biol. počet
jedinců na určité plošné jednotce
. .
abúzor m. odb. osoba zneužívající ná-
vykových drog a obvykle i na nich
závislá; narkoman; ob. fefák
. .
abúzus m. (2. j. abúzu), kniž. nadužívání,
zneužití; zneužívání návykových drog
(v. abúzor)
. .
abysální příd. hlubinný (pod 2400 m)
. .
a cappella [á kapela] hud. zpěv bez
doprovodu nástrojů
. .
accelerando [ače-] přísl. hud. stále rych-
leji; - zpodst. accelerando s. (2. j. -a)
část skladby v tomto tempu
. .
acetát m. (6. j. -u) chem. sůl n. ester
kyseliny octové; octan
. .
aceton m. (6. j. -u) chem. jednoduchá
ketonická sloučenina, zapáchající a
zápalná, mající velký význam jako
organické rozpouštědlo, ve farmaceu-
tickém průmyslu aj.; dimethylketon;
CH3COCH3
. .
acetylen (-en i -én) m. (6. j. -u) chem. zá-
kladní uhlovodflc acetylenové řady,
vznikající např. rozkladem karbidu
vápníku vodou; důležitý při svařování
kovů a v chem. průmyslu; ethin; CH =
CH
. .
acetylcholin [-in i -ín] m. biol., chem. ester
cholinu s kyselinou octovou, mající
velký význam při přenosu nervového
vzruchu
. .
acidita [-dy-] ž. kyselost: chem. a. roztoku
= obsah kyseliny v roztoku; med. a.
žaludku = obsah kyselin v žaludeční
štávě
. .
acidóza ž. med. zvýšené množství kyse-
lých látek v krvi
. .
a conto (a konto] obch. na účet
. .
acylkofin [-in i -ín] m. (6. j. -u) lékár. lék
snižující teplotu a utišující bolesti,
jeden z léků proti revmatickým bole-
stem
. .
acylpyrin [-in i -ín) m. (6. j. -u) lékár. lék
snižující teplotu a utišující bolesti, je-
den z léků proti revmatickým bolestem
. .
ad absurdum [at ap-] kniž. k absurdnosti,
k nesmyslnosti
. .
ad acta [at ak-] úř odložit (ke spisům);
uložit a. a. = pokládat věc za vyřízenou
(lat. výsl. byla ákta)
. .
adagio [adádžo] přísl. 1. hud. volně,
pomalu; - zpodst. adagio, -gia [-džaJ s.
hud. hudební skladba n. její část
složená v tomto tempu; tan. skupina
tanečních cviků n. tanec umožňující
tanečnici provádět, obvykle za přispění
tanečníka, obtížné a akrobatické prvky
. .
adamita m. (1. mn. -é) příslušník gnos-
tické sekty (2. stol.); příslušník
některých sektfrancouzských nábožen-
ských blouznivců (14. stol.); u nás
příslušník radikální skupiny husitské
chudiny ("naháčů"); v 18. a 19. stol.
příslušník skupiny náboženských blouz-
nivců v Čechách a v Rakousku
. .
adapce v. adaptace
. .
adaptace ž. (rozlišuj od adoptace)
pňzpůsobení, úprava; biol. a. = zá-
kladní vlastnost živé hmoty, že se do-
vede přizpůsobit různým vlivům vněj-
šího prostředí (bot. též adapce) med. a
zraku = přizpůsobení zraku (např. šeru)

pojmy

. .
abstenovat ned. i dok. řidč. zdržovat se,
zdržet se hlasování; zř. zdržovat se pití
lihovin
. .
abstinence [-ty-) ž. zdržování se někte-
rých požitků, zejména pití lihovin a
kouření; zdrženlivost
. .
abstrabovat ned. i dok. 1. (od čeho) ne-
plihlížet, nepřihlédnout (k něčemu) 2.
provádět, provést abstrakci 3. (co z
čeho) vyvozovat, vyvodit (např. poučku)
. .
abstrakce ž. 1. myšlenkový proces od-
lučující odlišnosti a zvláštnosti a zjišťu-
jící obecné a podstatné vlastnosti před-
mětů a jevů okolní skutečnosti a vztahy
mezi nimi 2. něco vyabstrahovaného
. .
abstratní, řidč. abstraktivní [-tý- i -ty-]
příd. vytvořený abstrakcí, pojmový
(op. konkrétní, názorný): jaz. a-tní
podstatné jméno = podstatné jméno
označující vlastnosti a děje pozorované
na osobách, zvířatech a věcech (moud-
rost, let hbitost, zeleň atp.); um. a-tní
umění (zv. též absolutní u.) jeden z
uměleckých směrů 20. stol., jenž rozvíjí
subjektivní představy s různě odstup-
ňovaným zřetelem k objektivní,(
skutečnosti; umění nezobrazující; fi-
loz. a-tní možnost = pro jejíž uskuteč-
nění nejsou v současné době podmínky
(op. konkrétní)
. .
abstraktum s. (2. j. -ta) něco abstraktního;
obecný pojem vzniklý abstrakcí; jaz.
abstraktní podstatné jméno; lékár. do
sucha zahuštěný nálev n. odvar z
rostlinných drog
. .
abstrúzní příd. kniž. nejasný, nesrozumi-
telný

pojmy

. .
absolutorium [-to- i -tó-) s. (2. j. -ia, 7. mn.
-ii) 1. propuštění z odpovědnosti,
schválení činnosti, zprav. za urč. ob-
dobí 2. osvědčení o absolvování, vy-
svědčení na odchodnou
. .
absolvent m. (čeho) kdo absolvoval,
vychodil gymnázium, odbornou školu
apod., vysokou školu, kurz aj.
. .
absolvovat ned. i dok. 1. (co) vychodit
školu, vystudovat 2. (co) zúčastnit se
něčeho od začátku do konce; provést
něco 3. kniž. (koho) udělit někomu
absolutorium; cirk. dát rozhřešení (v.
též absoluce)
. .
absorbovat ned. i dok. (co) pohlcovat,
pohltit, vstřebávat, vstřebat
. .
absorpce (nikoli -bce) ž. pohlcování,
pohlcení, vstřebávání, vstřebání; v. též
okluze
. .
absorpční příd. k absorpce: a. chladicí
zařízení = zařízení, jež chladí tím, že
čpavek nebo jiná vhodná látka odnímá
při vypařování (t. při přeměně ve
skupenství plynné z ochlazovaného
prostředí teplo; a. studna = odvádějící
spodní vodu z výše položených nepro-
pustných vrstev do níže položených
propustných vrstev rourou s filtrem,
vsunutou do těchto propustných vrstev;
a. sklo = druh skla apod. užívaného v
tmavých ochranných brýlích
. .
abstence ž. zdržování se něčeho, zvláště
hlasování

Malá zeměpisná encyklopedie

. .
absoluce ž. 1. práv. soudní rozhodnutí
o upuštění od potrestání při zachování
výroku o vině 2. cirk. (v některých
křesťanských církvích) úkon církevní
jurisdikce:odpuštění hříchů ve zpo-
vědi (rozhřešení),prominutí církevních
trestů
. .
absolutismus [-tyz-) i absolutizmus m. (2.
j. -mu) forma vlády soustřediijící
neomezenou moc do rukou jedné
osoby nebo malé skupiny, vzniklá v
období rozkladu feudalismu a počátku
kapitalismu (17: 18. stol.)
. .
absolutně přísl. 1. nezávisle, svrchovaně
2. hovor vůbec, naprosto 3. řidč.
samovládně, neomezeně, absolutistic-
ky (v. absolutismus)
. .
absolutní příd. 1. na ničem nezávisící, s
ničím nesrovnávaný; naprostý; nepod-
míněný, existující bez vztahu k něčemu
jinému (op. relativní 1): fyz. fyzikální a.
soustava jednotek = soustava, jejímiž
základními jednotkami jsou centimetr,
gram, sekunda (označovaná též jako
soustava CGS) (v. však též SI); a. bod
mrazu, a. nula = teoreticky nejnižší
možná teplota, experimentálně dosaži-
telná (-273,16 oC); hud. a. sluch =
schopnost přesně určit výšku slyšeného
tónu n. více tónů bez pomoci hudeb-
ního nástroje; a. hudba = více n. méně
zbavená údajů, jež by mohly v poslu-
chači vyvolávat zřetelné mimohudební
představy, děje, asociace atp., např. ko-
morní skladby (na rozdíl od pro-
gramní hudby, snažící se usměrnit
vnímatele k urč. konkrétním obrazům,
dějům atp., např. symfonická báseň;
hranice mezi hudbou a. a p. jsou nezře-
telné); jaz. a. ablativ, dativ, genitiv
= mluvnicky nevázaný k ostatku věty,
např. v latině, řečtině, staroslověnštině
aj.; a. přechodník = v moderní češtině
zpravidla nesprávný (shodný nebo ne-
shodný), jehož děj má jiný podmět než
urč. sloveso, např.: Přicházeje k nádraží,
vlak už odjížděl; sport. a. vítěz = zá-
vodník dosáhnuvší nejlepšího výkonu
bez ohledu na třídu, kategorii atp.; um.
a. umění = nezobrazující umění, rozví-
jející se asi od r.1910, zv. též abstraktní
zeměp. a. výška hory, místa = nad-
mořská 2. ničím neomezený nikomu
neodpovídající; svrchovaný, samovlád-
ný absolutistický (v. absolutismus)

Zeměpisná encyklopedie

. .
abradovat ned. i dok. 1. zř med. pro-
vádět, provést abrazi 2. jen ned. geol.
(co) obrušovat skalní dno mořské n.
říční
. .
abrahamita m. (1. mn. -é (v 18. stol.)
člen východočeské křesťanské sekty
blízké židovství
. .
abrabámoviny ž. pomn. padesátiny
. .
abraze ž. med. obroušení (např. zubu);
geol. plošné obrušování skalního dna
pohybem vody; obrušování hornin
horninami
. .
abreviace ž. zkratka v písmě; částečné
vypsání slova, někdy naznačené titlou
jaz. zkracování (tj. tvoření slov
zkracováním)
. .
abreviatura [-úra i -ura] ž. jaz. zkratka
(např. SRN, Spofa)
. .
abrogace ž. řidč. práv. derogace
. .
abrupce ž. med. odtržení (šlachy)
. .
abru tP říd. kniž. náhlý, úsečný
. .
absces m. (6. j. -u) med. hlíza; ohraničené
ložisko hnisu v tkáni
. .
absciza ž. dř geom. úsečka
. .
absence [-pse-, nikoliv -bze-) ž. 1. ne-
přítomnost; nedostavení se; 2. med.
krátká, náhlá ztráta vědomí n. paměti
. .
absentovat ned. publ. nebýt přítomen,
neúčastnit se
. .
absint m. (6. j. -u) hořký, silný omamný
likér mající 50 až 70 % lihu a obsahující
výtažek pelyňku pravého Artemisia
absinthium (mízija apsyntyjum), způ-
sobuje někdy toxikomanii

malá encyklopedie

. .
ablace ž. geol. odnos sypkých zemin
větrem; povrchové i vnitřní ubývání
hmoty ledovce táním, působením deště
atp.; med. operativní odstranění některých
chorobných částí těla
. .
ablaktace ž. zahr roubování roubem
oddělovaným od mateřské rostliny až
po srůstu s podnoží (tj. s rostlinou, na
kterou se roubuje ušlechtilá odrůda);
med. odstavení kojence
. .
ablativ [-tý- i -ty-] m. (6. j. -u, -ě) jaz. pád
vyjadřující v některých jazycích (např.
v latině je to pád šestý) především
východisko n. odluku
. .
ablaut m. (6. j. -u) jaz. střídání samo-
hlásek v kmeni slova n. ve společném
základu slov příbuzných (vedu - vo-
dím; smrt - mřít - mořit); stupdování
samohlásek; dř střída, zast. kmenostup
. .
ablegát m. zast. legát
. .
abnormalita ž. nepravidelnost, úchylnost,
úchylka; výjimečnost, zvláštnost, mi-
mořádnost, abnormita, abnormálnost
. .
abnormita ž. kniž. abnormalita
. .
abolice ž. práv. 1. potlačení n. zastavení
zavedeného trestního řízení 2. zrušení
n. odvolání zákona 3. zrušení policej-
ního dozoru nad nevěstkami
. .
abolicionismus (-nyz-) i abolicionizmus
m. (2. j. -mu) snahy o zrušení nějaké
zvyklosti (např. o zrušení otroctví v
USA na zač.19. stol.)
. .
abonent m. předplatitel
. .
abonentka ž. 1. předplatitelka 2. hovor
předplatní lístek na koncerty, do diva-
dla atp.
. .
abonmá s. neskl. (čeho, nač) předplatné,
předplacení
. .
abonovat dok. i ned. (co) předplatit,
předplácet
. .
aborf, abortus [2. j. -tu] m. med. potrat
. .
abortivní [-tý- i -ty-] příd. med. 1. způ-
sobující potrat 2. urychlený, ne plně
vyvinutý (např. obraz choroby apod.)

pojmy

. .
á předl. s 1. p. (jen v udání ceny) po, za
(zprav. jen v řeči psané)
. .
a- (před samohl. an-) předp. obměňuje
význam základního slova významem
řec. předpony a- = ne- (asymetrický =
nesymetrický)
. .
abak (2. j. -u, 6. mn. -cích), abakus m. (2.
j. -ku, 6. mn. -cích) 1. histor dřevěná,
kovová n. kamenná destička s vodo-
rovnými n. svislými zářezy, užívaná od
starověku až asi do 18. stol. v Rusku,
Číně aj. i později jako počitadlo 2.
archit. architektonický spojovací člá-
nek v podobě desky spočívající na
hlavici sloupu 3. pam. (antický) čtyř-
hranný ozdobný stůl bohatě vykládaný;
cirk. stolek, na němž se připravují předev
mší některé bohoslužebné předměty;
kredenční stolek
. .
abaka ž. text. řidč. textilní vlákno z listů a
řapíků (tj. spodních stopkovitě zúže-
ných částí listu) některých banánovní-
ků
. .
abakus v. abak
. .
abalda ž. zast. hlavní sklad tabáku, trafika
. .
abalienace v. alienace
. .
abatyše ž. představená některých žen-
ských klášterů s přísnou klauzurou
. .
abbe [abé] m. (2. j. -ho,1. mn. abbéové)
n. neskl. dř (u nás) označení katolic-
kého duchovního nezastávajícího žád-
ný kněžský úřad, obvykle vychovatele
ve šlechtických rodinách; (ve fr. pro-
středí) označení katolického duchovní-
ho vůbec, nemá-li titul monsignore n.
. .
ABC (zkratka): ABC zbraně, zbraně
ABC, tj. atomové , biologické a
chemické zbraně
. .
abdikace (-dy-) ž. zřeknutí se vlády, trůnu,
vysokého úřadu (obvykle hlavy státu);
odstoupení
. .
abdominální příd. anat., med. břišní
. .
ábeles m. (2. j. -esa) kart. slang. zvláštní
způsob rozdávání karet při tarokové
hře
. .
aberace ž. odchylka, úchylka: astron.
zdánlivá odchylka směru světelného
paprsku způsobená pohybem Země;
biol. odchylka od normálního průmě-
ru vlastností a znaků jedné generace;
med. sexuální a. = sexuální úchylka
(např. homosexualita); fyz. úchylka od
ideálního zobrazení čočkou, způsobená
jejími optickými vadami; práv zvláštní
případ omylu, kdy někdo chce způsobit
určitý výsledek a nezávisle na své vůli
. .
abgébovat ned.ob. (s kým) zadávat si s
někým, špinit se s někým; ztrácet čas
zbytečným jednáním
. .
abiogeneza, abiogeneze, ž. biol. teorie
o bezprostředním vzniku organismů z
neživé hmoty; samoplození, prvoploze-
ní
. .
abiotický [-ty-] příd. biol. a. faktor - v.
biotický
. .
abiturient m. žák nejvyšší třídy gymnázia
nebo odborné školy po maturitě a
krátký čas před ní
. .
abjurace ž. zřeknutí se něčeho, zpravidla
nějakého (bludného) učení

Pojmy-počítače

Charakteristická impedance
jednou ze základních vlastností, které charakterizují všechny koaxiální kabely, je jejich charakteristická impedance - v podstatě odpor, jaký tento druh vedení klade střídavému proudu. Měří se v Ohmech: například koaxiální kabely používané pro rozvody Ethernetu dle standardu 10Base2 (tzv. tenký koaxiální kabel), mají charakteristickou impedanci 50 Ohmů. Koaxiální kabely používané v televizní technice, např. pro rozvody od antén k TV přijímačům, mají nejčastěji impedanci 70 Ohmů.

Optical fiber (optické vlákno)
dalším často používaným přenosovým médiem, řazeným mezi "drátové" přenosové cesty (a nikoli bezdrátové), je tenké vlákno z kysličníků křemíku, neboli ze skla. Každé takovéto vlákno je použitelné jen pro přenosy jedním směrem, a pro vytvoření obousměrné datové cesty je pak nutné použít dvojici takovýchto optických vláken.

Optical cable (optický kabel)
jednotlivá optická vlákna jsou velmi tenká a nesmírně křehká. Jsou sice obalena ochrannou vrstvou, ale ani ta obvykle nedokáže zajistit dostatečnou mechanickou ochranu. Proto se optická vlákna vyrábí v podobě celých optických kabelů, které typicky obsahují více jak jedno optické vlákno (někdy až desítky), a kromě toho mají i potřebné výztuže a další ochranné prvky, které dokáží zajistit požadované mechanické vlastnosti kabelů.

Multimode fiber (mnohovidové optické vlákno)
Užitečný signál se po optických vláknech přenáší ve formě impulsů světla. Tyto světelné impulsy se přitom šíří vláknem "po částech", označovaných jako tzv. vidy, anglicky modes (lze si je představit jako konkrétní frekvence). Lacinější optická vlákna přitom přenáší několik vidů současně (jsou tzv. mnohovidová), s tím že každé z nich se šíří vláknem poněkud jinou rychlostí a po poněkud jiné dráze, takže na přijímajícím konci je výsledný součet jejich světelné intenzity, odpovídající přenášenému signálu, zatížen určitou chybou (padající na vrub tzv. vidové disperze). Kvůli tomuto zkreslení dokáží mnohovidová vlákna přenášet data jen na menší vzdálenosti, řádově několik málo kilometrů (typicky jen 2 km). Na druhé straně jsou tato vlákna lacinější, a lacinější a jednodušší mohou být i nezbytné konektory, světelné zdroje atd.

Monomode fiber (jednovidové optické vlákno)
výkonnější variantou optických vláken jsou taková, která vedou světlo jen v podobě jediného vidu. Zde pak nedochází ke zkreslení v důsledku vidové disperze, a tudíž i dosah souvislého segmentu optického vlákna může být větší, typicky až desítky kilometrů. Na druhé straně je tento druh vlákna dražší než vlákno mnohovidové, a vyžaduje také dokonalejší konektory, světelné zdroje (optické lasery) a přijímače.

WDM, Wavelength division multiplexing
vynikající přenosové schopnosti optických vláken jsou dány zejména tím, že mají velmi velkou šířku přenosového pásma (angl. bandwidth). To je zase dáno vysokou frekvencí světla coby nosného signálu, který optickým vláknem prochází. Převedeno na "datové" rychlosti (na přenosovou rychlost měřenou v bitech za sekundu a příslušných násobcích) to představuje opravdu úctyhodná čísla, dnes v řádu megabitů za sekundu , a perspektivně ještě mnohem více - a to i přesto, že "data" jsou po optických vláknech přenášena jako součet jednotlivých vidů, a nikoli jako samostatné signály po jednotlivých videch. Dnes se však již začíná prosazovat i takový druh přenosu, který dokáže na každý jednotlivý vid "naložit" jeden samostatný signál, který je na druhém konci přijímán nezávisle na ostatních videch, resp. signálech. Tato možnost pak dále zvyšuje celkovou "výtěžnost" optických vláken.