pojmy

Tuesday, November 13, 2007

N-ISDN, Narrowband ISDN, úzkopásmové sítě ISDN
ve světě spojů a digitální telefonie se používá velmi triviální způsob digitalizace lidského hlasu: hovor, snímaný ve frekvenčním pásmu 4 kHz (neboli zaokrouhlených 3,1 Khz, viz výše) se vzorkuje osmtisíckrát za vteřinu, a hodnota každého jednotlivého vzorku se vyjádří jako jedno osmibitové číslo. Jednoduchou násobilkou pak lze dospět k závěru, že pro přenos jednoho telefonního hovoru v digitální podobě je pak zapotřebí přenosová rychlost 64 kilobitů za sekundu. Existují samozřejmě mnohem úspornější způsoby digitalizace lidského hlasu, například mobilní telefony GSM dokáží vystačit s cca 12 kilobity za sekundu - ve světě veřejné telefonie se ale počítá se základní rychlostí 64 kbps. Od té je pak odvozena i "šířka" přenosových cest (neboli tzv. kanálů), nabízených pro potřeby datových přenosů.
Celá technologie ISDN přitom byla prezentována světu, a zejména pak světu počítačů, jako budoucí univerzální přenosová síť, která dokáže uspokojit všechny potřeby datových i hlasových přenosů. V době, kdy koncepce ISDN vznikala a kdy svět počítačů byl obydlen výhradně hostitelskými počítači a jejich znakovými terminály, takovéto 64-bitové kanály skutečně mohly postačovat pro připojování jednotlivých terminálů. Než se ale ISDN stačilo prosadit, ve světě počítačů došlo k významným změnám - hostitelské počítače s celými hejny svých terminálů ustoupily osobním počítačům a lokálním sítím, které měly výrazně větší nároky na přenosové rychlosti. Nově nastupující Ethernet, s přenosovou rychlostí 10 Mbitů za sekundu, jim dokázal vyhovět mnohem lépe, než 64 kilobitové kanály ISDN. Myšlenka, že by svět počítačů dobrovolně opustil lacinější a mnohem rychlejší Ethernet, a přeorientoval se na výrazně pomalejší sítě ISDN, navíc s relativně velmi drahým provozem, se samozřejmě ukázala jako lichá.

Monday, November 12, 2007

ISDN, Integrated Services Digital Network, digitální síť s integrovanými službami
postupná digitalizace telefonní sítě sice probíhala často velmi pomalu, nicméně nemohla se dost dobře zastavit u "krajních" telefonních ústředen a nepokračovat dál, až ke koncovým účastníkům. Přechod koncových účastníků na digitální telefonii (resp. na plně digitální telefonní síť) však představoval poměrně významnou změnu, mj. předpokládající použití jiných telefonních přístrojů než dříve, a svět spojů vcelku rozumně přišel s nápadem využít této změny a "přibalit" ke službám digitální telefonní sítě mnoho nových služeb navíc. Tyto "služby navíc", které byly do nové a plně digitální telefonní sítě standardně přidány (začleněny, zaintegrovány) pak daly celému výsledku i jeho jméno: Digitální síť s integrovanými službami, anglicky Integrated Services Digital Network, zkratkou ISDN. Nově přidanými službami přitom nejsou zdaleka jen takové služby, které zvyšují komfort volajícího a volaného - jako například možnosti zobrazit na displeji telefonu číslo a/nebo jméno toho, kdo se k vám právě stačí dovolat. Zcela novou kategorií služeb byly služby spočívající v přenosu dat - svět spojů si vcelku logicky uvědomil, že plně digitální telefonní síti je v zásadě jedno, zda právě přenáší data představující zdigitalizovaný lidský hlas, nebo nějaká jiná data, třeba "počítačová". Nejvýznamnějšími "přidanými službami" se proto staly právě služby spočívající v přenosu dat.

Wednesday, November 07, 2007

ISDN

POTS, Plain Old Telephone Service
po pionýrských začátcích s manuálním přepojováním byla celá telefonní síť vybudována jako analogová - od koncových účastnických přístrojů až po ústředny a veškeré přenosy. Postupně se ale začala i do světa telefonních sítí prosazovat digitalizace, zpočátku ale pouze uvnitř telefonní sítě. Analogové ústředny byly postupně nahrazovány digitálními, a také přenos hovorů mezi nimi postupně přecházel z analogových technik (nejvíce tzv. frekvenčního multiplexu) na techniky digitální (zejména tzv. časový a statistický multiplex). Pro koncové účastníky se ale nic neměnilo, oni stále ještě používali klasické (analogové) přístroje, s nejbližší ústřednou komunikovali v zásadě analogově, a k dispozici měli v podstatě stejné služby, jaké měli i dříve u plně analogové sítě. Pro takto fungující telefonní síť, a pro označení jejích možností a vlastností, se v angličtině vžilo trefné označení "Plain Old Telephone Service", v doslovném překladu "stará prostá telefonní služba". Jednou z jejích charakteristických vlastností je možnost využít ji také pro přenos dat, ale jen do rychlosti cca 30 kilobitů za sekundu (kvůli tomu, že na účastnické přípojce, u vstupu k telefonní ústředně, je instalováno zařízení omezující šířku přenášeného pásma na 300 až 3400 Hz, kvůli této omezené šířce pásma pak je omezena i rychlost datových přenosů).

Labels:

Saturday, November 03, 2007

3-tier client/server

(3-úrovňová architektura klient/server)
klasický model klient/server, který jsme si popsali v předchozím odstavci, představuje dvojčlenné dělení původně jednolité (monolitické) aplikace. Ne vždy je ale takovéto dvojčlenné dělení optimální - mnoha dnešním aplikacím vyhovuje spíše rozdělení celé aplikace na tři části: jednou z nich je obvykle "masové zpracování dat", typicky nějaká databáze a nad ní potřebné databázové operace. Druhou částí bývá tzv. aplikační logika, která zajišťuje to, co je pro danou aplikaci specifické - například interpretuje data, obsažená v databázi, způsobem který vyplývá z podstaty aplikace (například u aplikace z oblasti účetnictví tato část zajišťuje provedení účetní uzávěrky, přičemž sama používá data obsažená v databázi). Třetí část se pak stará o styk s uživatelem, o prezentaci výsledků a sběr uživatelových dotazů. Tato třetí část je dnes velmi často řešena na platformě služby World Wide Web.

Friday, November 02, 2007

Client/server (klient/server)

Výpočetní model file server/pracovní stanice má i mnoho nevýhod, mezi které patří i jeho dosti častá neefektivnost. Jestliže jsou totiž data uchovávána na jednom místě (centrálně na file serveru) a zpracovávána jinde (u uživatele, na jeho pracovní stanici), je nutné je vždy přenést z jednoho místa na druhé. Je přitom nutné je přenést všechny (jako příslušné datové soubory), bez ohledu na to, jak velká či malá část z nich bude skutečně potřeba. Takže jde-li například o vyhledání jediného dvouhodnotového údaje (typu ano/ne) v megabytové databázi, je nutné nejprve přenést celou tuto megabytovou z file serveru na uživatelovu pracovní stanici. Možnost minimalizovat takovéto zbytečné přenosy vede k "roztržení" aplikace, která data zpracovává - ta část aplikace, která s daty fakticky pracuje, bude provozována tam, kde se nachází i samotná data, tedy na centrálním serveru. Naproti tomu ta část aplikace, která zajišťuje styk s uživatelem, sběr jeho dotazů i prezentaci výsledků, je provozována přímo na uživatelově stanici. Pokud jsou obě "roztržené" části aplikace vhodně koncipovány, jejich vzájemná komunikace může být velmi efektivní a nenáročná na objem přenášených dat. To je jedna z velkých výhod výpočetního modelu klient/server, který jsme si právě popsali.

Thursday, November 01, 2007

File server/workstation (file server/pracovní stanice)

Po určitém vystřízlivění z počáteční euforie nad zcela samostatnými a vzájemně izolovanými osobními počítači lidé přišli na to, že je přeci jen vhodné zase některé věci vrátit "na jednu hromadu", místo toho aby existovaly v několika kopiích nezávisle na sobě. Týkalo se to nejen společných (sdílených) dat, ale kvůli snazší správě také samotných aplikací. Proto se vyvinul další výpočetní model, umožňující zajistit potřebné sdílení toho, co má být sdíleno, a naopak individualizaci a izolovanost toho, co sdíleno být nemusí. Tento model předpokládá existenci lokální počítačové sítě a v ní existenci centrálního uzlu, který vystupuje v roli tzv. file serveru - ostatním uzlům (svým klientům) poskytuje službu spočívající v uchovávání jejich souborů. Díky tomu mohou být jednotlivé soubory (představující jak data, tak i samotné aplikace) umístěny centrálně na tomto file serveru, ale z pohledu ostatních uzlů (klientů file serveru) se mohou tvářit jako jejich vlastní soubory. V důsledku toho pak aplikace i data "sedí" na file serveru, ale zpracovávány jsou na jeho klientech, neboli na pracovních stanicích jednotlivých uživatelů. Důležité přitom je, že celé sdílení centrálně umístěných souborů je z pohledu aplikací neviditelné, takže tyto aplikace s ním nemusí vůbec počítat (a mohou to tedy být aplikace určené pro provozování na samostatných izolovaných počítačích PC).