Nástup těchto skutečně "osobních" počítačů opravdu přinesl mnoho zlepšení - například větší komfort pro uživatele - ale přinesl také nový výpočetní model, který by bylo možné nazvat jako "model izolovaných počítačů". Ten totiž předpokládal, že jednotlivé aplikace běží na samostatném počítači, který není nijak propojen s ostatními počítači (je od nich zcela izolován), a tudíž má i vše potřebné jen k vlastní dispozici. To sice přineslo určité zjednodušení pro tvůrce aplikací a umožnilo jim zvýšit uživatelský komfort, ale na druhé straně to přineslo i některé zcela nové problémy. Například problém se sdílenými daty, se kterými chce pracovat více uživatelů: při neexistenci propojení mezi různými počítači bylo nutné vytvořit několik samostatných kopií těchto dat, a pak vznikaly opravdu nepříjemné problémy, pokud uživatelé chtěli tato data měnit. Dalším problémem byla správa izolovaných počítačů: jestliže u předchozího modelu host/terminál stačilo odstranit příslušný problém na jediném centrálním místě (na hostitelském počítači), nyní bylo třeba problém odstraňovat na mnoha místech (současně na jednotlivých počítačích).

Izolované osobní počítače

Výpočetní model host/terminál dlouho vládnul celému počítačovému světu, ale byl také často kritizován. Nejčastěji proto, že uživatelům nabízel jen malý komfort a nutil je sdílet veškeré systémové zdroje s ostatními uživateli (což vyplývalo ze samotné podstaty, která je značně centralizovaná, a všechny zdroje jsou "na jedné hromadě"). Proto všichni toužebně očekávali dobu, kdy cena počítačů poklesne natolik, že bude možné každému dát k dispozici jeho vlastní počítač, který již nebude muset s nikým sdílet. K tomu došlo s příchodem osobních počítačů, zejména těch kompatibilních s IBM PC.

Host/terminal

Možnost interaktivního styku uživatele s jeho úlohou - tedy například průběžné reagování uživatele na průběh výpočtu - přinesl až další výpočetní model, označovaný jako host/terminál. Nástup tohoto výpočetní modelu se stal možný v okamžiku, kdy vývoj systémového programového vybavení (operačních systémů) pokročil natolik, že bylo možné na jednom procesoru provozovat několik úloh současně - přesněji "skoro současně", v tzv. režimu sdílení času, kdy se provádění jednotlivé úlohy ve velmi rychlém sledu střídá a vytváří tak iluzi, že tyto úlohy běží současně. Dalším nezbytným předpokladem zavedení nového výpočetního modelu bylo připojení vhodných terminálů, neboli vstupně/výstupních zařízení, umožňujících jednotlivým uživatelům zadávat své vstupy (typicky prostřednictvím klávesnice terminálu) a přijímat výstupy svých úloh (které se zobrazují na obrazovce terminálu). Samotný počítač, na kterém se úlohy zpracovávaly, se dostal do role tzv. hostitelského počítače (anglicky: host computer, odsud také termín "host/terminál"). Hostitelským v tom smyslu, že "hostil" veškeré systémové zdroje, od výpočetní kapacity (procesoru) přes různé druhy pamětí a dalších zařízení, po operační systém, nejrůznější aplikace a jejich data. Samotné terminály pak byly vysloveně pasivními prvky, a veškeré zpracování se odehrávalo jen na hostitelském počítači.

Batch processing

(dávkové zpracování)
s vývojem výpočetní techniky a všech jejích složek, tedy jak hardwaru, tak i softwaru, nutně docházelo k výrazným změnám i ve způsobu, jakým uživatelé provozují své aplikace, jak tyto aplikace fungují, kde běží, kde mají uložena svá data a kde je zpracovávají - tedy vlastně celková architektura aplikací, označovaná často také jako tzv. výpočetní model. Historicky nejstarším výpočetním modelem je dávkové zpracování, pocházející ještě z doby prvních počítačů. Ty neumožňovaly svým uživatelům interaktivní styk s jejich úlohami, místo toho museli uživatelé dopředu přesně říci, co a jak si přejí (vypočítat, spustit, uložit atd.), své pokyny museli "zabalit" do vhodného "balíčku" (tzv. dávky, anglicky batch), a ten pak zařadit do fronty dalších dávek, čekajících na zpracování. Až na příslušnou dávku přišla řada, počítač ji zpracoval a výsledky opět vhodně "zabalil" (například do formy výstupní tiskové sestavy), tak aby mohly být následně předány uživateli.

VAN,

Value Added Network (síť s přidanou hodnotou)
ve světě spojů bývá zvykem pečlivě rozlišovat mezi přenosovou infrastrukturu (typicky: veřejnou datovou síť) a službami, které jsou nad touto infrastrukturou poskytovány (provozovány), a které v určitém smyslu představují "přidanou hodnotu" (added value) k samotným přenosovým službám. Důvodem pro takovéto rozlišování bývá i fakt, že provozovatelem mohou být různé subjekty: někdo provozuje přenosovou infrastrukturu, a někdo jiný si sám kupuje její přenosové služby a k nim "přidává novou hodnotu" ve formě dalších služeb - například elektronické pošty, různých informačních služeb, přístupu do on-line databází, on-line her, homebankingu, videotexu apod. Tyto "přidané" služby se označují také jako VAS (Value Added Services), nebo se přímo používá termín VAN (Value Added Network, doslova síť s přidanou hodnotou).

VPDN,

Virtual Private Data Network (virtuální privátní datová síť)
ve veřejné datové síti si jsou všichni její uživatelé vzájemně rovni a celou síť společně sdílí - alespoň v tom smyslu, že se navzájem "vidí" (uvědomují si svou existenci), používají adresy stejného typu, mohou spolu komunikovat atd. To ale nemusí být vždy žádoucí, a mnohé uživatele z řad podniků či firem takovýto sdílený charakter veřejné datové sítě vede spíše k tomu, že si budují své vlastní, privátní sítě. Existuje však ještě jiná možnost, a to virtuální privátní síť. Jde v podstatě o technické opatření realizované "uvnitř" veřejné datové sítě, které konkrétní skupině zákazníků (např. všem uživatelům z jedné zákaznické firmy) vytváří věrnou iluzi toho, že mají k dispozici svou vlastní, privátní síť, kterou nesdílí s ostatními uživateli. Funkční projevy jsou skutečně stejné jako u skutečné privátní sítě (adresy tvoří samostatný adresový prostor, komunikace "ven" i "dovnitř" je možná jen přes předem definované brány atd.). Ve skutečnosti ale jde jen o iluzi (proto "virtuální" privátní síť), a její předností je zejména to, že jde v zásadě o službu - uživatel se nemusí starat o faktický provoz sítě, který plně zajišťuje provozovatel celé veřejné datové sítě.

Neveřejná, poloprivátní datová síť

přívlastky jako "neveřejná" či "poloprivátní" jsou označovány takové datové sítě, které se nachází na pomezí mezi čistě privátními a čistě veřejnými datovými sítěmi. Důvodem pro jejich "poloprivátnost" může být fakt, že jejich vlastník a současně i uživatel je vybudoval s určitou rezervou přenosové kapacity, kterou sám nevyužívá, a tak tuto "nadbytečnou" část přenosové kapacity své sítě poskytuje za úplatu někomu jinému. "Neveřejný" charakter zase může mít taková datová síť, kterou její vlastník vybudoval se záměrem prodávat její služby na komerční bázi, ale nemůže tak činit skutečně veřejně (tj. poskytovat služby spočívající v přenosu dat skutečně komukoli) - nejčastěji proto, že na něco takového má exkluzivitu (rozuměj: monopol) někdo jiný, typicky národní telekom. Provozovatel "neveřejné" datové sítě pak obvykle může získat jen takovou licenci, která mu umožňuje poskytovat jeho služby nějak omezené komunitě uživatelů - například jen uživatelům z oblasti školství, či členům nějaké organizace apod.

Privátní datová síť

obvyklé označení pocházející "ze světa spojů" a označující takovou síť, která je určena pro přenos dat a je využívána svým majitelem (vlastníkem) pro jeho potřeby. Nejčastěji jsou takto označovány sítě, které jsou vybudovány na stejných technologických základech, jako veřejné datové sítě (např. X.25) a jejich hlavní odlišností je pak jen způsob využití.

PDN, Public Data Network

(VDS, veřejná datová síť)
ve sféře spojů jsou typicky budovány takové přenosové sítě, které jsou určeny pro přenos hlasu a obrazu. Uživatelé "ze světa počítačů" však tyto sítě často využívají k jinému účelu, a to k přenosu dat - například skrz veřejnou telefonní síť přenáší prostřednictvím modemů svoje data. Svět spojů na tento "jiný" způsob využití svých telekomunikačních sítí zareagoval tím, že sám začal budovat a provozovat přenosové sítě, určené pro přenos dat. Obvykle je pak nabízí skutečně komukoli, kdo má o jejich přenosové služby - právě proto jsou zmíněné sítě opatřeny přívlastky "datové" (sloužící k přenosu dat) a "veřejné" (nabízené k využití komukoli, kdo je ochoten zaplatit).

Internet

vlastní jméno jedné konkrétní počítačové sítě, která se zrodila v USA z původní zárodečné sítě ARPANET, a dnes již pokrývá prakticky celý svět. Internet (psáno s velkým "I") je současně i internetem (psáno s malým ("i"), protože sám o sobě je obrovskou soustavou vzájemně propojených dílčích sítí. Opačné tvrzení ale rozhodně neplatí.

internet, internetwork

termínem "internet" (psáno s malým i) či internetwork se označuje jakákoli soustava vzájemně propojených počítačových sítí, ať již lokálních či rozlehlých. Takovýchto "propojenin" existují po světě tisíce, a svůj vlastní internet (s malým i) si může vybudovat kdokoli, a být také jeho vlastníkem. Je přitom pouze na něm, zda jej propojí ještě s dalšími sítěmi, resp. internety, nebo jej ponechá izolovaný od ostatních soustav vzájemně propojených sítí.

GAN,

Global Area Network
tento termín se občas používá pro sítě, které jsou "ještě větší než rozlehlé", a mají skutečně globální charakter. Příkladem sítě, která by takovémuto vymezení určitě vyhověla, je Internet.

MAN,

Metropolitan Area Network
jednou z možností, jak vyřešit problém s neostrostí hranice mezi lokálními a rozlehlými sítěmi je zavedení mezistupně: mezi lokálními a rozlehlými sítěmi budou sítě metropolitní. Jak již jejich název napovídá, metropolitní sítí by měla být síť v rozsahu celého města (metropole). Příkladem může pražská akademická síť PASNET (propojující vysoké školy v Praze) či síť Pragonet, propojující jednotlivé části pražského magistrátu. Původní problém se ale zavedením metropolitních sítí vůbec nevyřešil - spíše naopak se ještě zkomplikoval (zdvojnásobil): kde leží hranice mezi lokální sítí a sítí metropolitní, a kde hranice mezi sítí metropolitní a sítí rozsáhlou? V některých případech se jako "metropolitní" označují sítě budované na určité konkrétní přenosové technologii, například FDDI či DQDB (Dual Queue Distributed Bus).

Existují samozřejmě takové sítě, u kterých lze jednoznačně říci, že patří mezi lokální - například sítě propojující počítače v jedné jediné místnosti - nebo mezi sítě rozlehlé (například síť propojující uzlové počítače po celé zeměkouli, vedle nich ale existují i takové sítě, u kterých jejich zařazení mezi rozlehlé či lokální je spíše záležitostí subjektivního pohledu.
Kromě "geografického dosahu", který je zřejmě nejvýznamnějším kritériem při rozdělování sítí mezi lokální a rozlehlé, však existují i četná další kritéria, která by bipolárnímu dělení počítačových sítí mohla napomoci. Jde například o to, že typická lokální síť používá takové přenosové cesty (typicky: kabely), které jsou obvykle v majetku provozovatele celé sítě. Naproti tomu rozlehlé sítě jsou nejčastěji budovány s využitím přenosových cest, které si provozovatel sítě pouze pronajímá od někoho jiného (například od telekomunikačního operátora). Ani zde však nemusí být ostrá hranice, která by jednoznačným způsobem odpověděla na otázku, kdy se ještě jedná o síť lokální, a kdy o síť rozlehlou - co když například nějaká firma propojí dvě typické lokální sítě ve dvou geograficky blízkých lokalitách pomocí spoje, který si pronajme od někoho jiného. Jde pak už o síť rozlehlou, nebo ještě o síť lokální? Celkový trend přitom spěje ke stírání stávajících rozdílů mezi lokálními a rozlehlými sítěmi - lokální sítě se stávají stále rozlehlejšími, a rozlehlé sítě mohou být i poměrně úzce lokalizovány.

LAN vs. WAN (Local Area Network, vs. Wide Area Network)
nejčastějším způsobem "škatulkování" počítačových sítí je jejich dělení na sítě lokální (LAN) a rozlehlé (WAN). Nikdo ale nikdy přesně neřekl, kde leží hranice mezi nimi - kdy už končí sítě lokální a kde začínají sítě rozlehlé, resp. naopak.