Internet a bezpečnost

Jednou z nejčastěji kritizovaných vlastností Internetu je jeho malá bezpečnost. Tím je chápána absence zabezpečovacích mechanismů, které by chránily data při jejich přenosu. Ve skutečnosti ale míra bezpečnosti Internetu není o nic nižší než například u telefonní sítě (kde také nejsou standardně zabudovávány žádné mechanismy, chránící odposlechu, a tento je dokonce výrazně jednodušší než v případě Internetu). Přesto ale lidé běžný telefon nezavrhli, ale naučili se jej používat takový jaký je. Stejně je tomu i v případě Internetu.

MBONE

(Multicast Backbone)
jedním konkrétním řešením pro potřeby "přímých přenosů" po Internetu je i virtuální síť MBONE. Je uzpůsobena potřebám přenosům z různých konferencí a zasedání, a snaží se minimalizovat objemy přenášených dat tím, že "hlas" přenáší "na živo" (v reálném čase), ale obraz přenáší spíše jako sérii statických snímků (například s obnovovací frekvencí jednoho snímku i několik minut). Logika je v tom, že obraz typicky zabírá stav tabule, na které účastníci píší (a který se zase až tak často nemění).

Multicasting

(skupinové vysílání)
pro možnost přenosu videokonferencí po Internetu je velmi důležité, že většina jeho přenosových mechanismů funguje stylem 1:1 - přenáší nějaká data od jednoho zdroje k jedinému příjemci (s tím, že pokud by příjemců mělo být několik, bude se jednat o několik samostatných přenosů, a tudíž půjde i o patřičně násobnou spotřebu přenosové kapacity). Pro efektivní fungování videokonferencí, zejména pak těch, které mají charakter jednosměrných "přímých přenosů" po Internetu (např. přenosů z jednání nějaké konference) by bylo velmi výhodné, kdyby existovala nějaká možnost skupinového vysílání - tedy jednosměrných přenosů typu 1:n, kdy stejná data, pocházející z jednoho zdroje, jsou doručována více příjemcům současně. V odborné terminologii se tomu říká multicasting (kde "unicasting" je přenos k jedinému příjemci, neboli přenos 1:1, broadcasting je přenos ke všem existujícím příjemcům, a multicasting je přenos ke "skupině" příjemců, neboli jen k některým příjemcům). V Internetu je na možnost multicastingu v zásadě pamatováno (například existencí speciálních IP adres pro multicasting), ale praktická realizace nikdy nedoznala širší podpory.

Videoconference

(videokonference)
ještě dalším typem služby, fungující v reálném čase, jsou tzv. videokonference. Jak již jejich název nasvědčuje, přenáší živě nejen zvuk, ale i obraz. Zde proto jsou největší nároky na způsob fungování přenosových mechanismů, a právě zde se podstata Internetu, negarantující pravidelnost doručování dat, projevuje nejvíce negativně - nepravidelnosti v doručování jednotlivých částí obrazových dat by způsobovaly efekt, který lze přirovnat k nepravidelné rychlosti posunu filmového pásu (a tudíž k značně "trhavému" obrazu).

Internet phone (internetový telefon)

další službou Internetu, fungující v reálném čase, je internetový telefon - analogie klasického telefonu, ovšem v plně digitální podobě a využívající k přenosu digitalizovaných zvukových dat přenosové možnosti Internetu. Jde o službu poměrně novou, protože dříve se příliš negativně projevovala skutečnost, že Internet negarantuje pravidelnost doručování jednotlivých částí přenášených dat. Dnes je fungování "internetových telefonů" možné jednak díky pokroku v technologiích komprimace (objemy přenášených dat mohou být menší), a také díky větší propustnosti přenosových cest v Internetu (ty stále ještě negarantují pravidelnost doručování, ale díky větší dostupné přenosové kapacitě je statistický vliv nepravidelností již únosně malý). Ustálená také není ani terminologie - značně obecné jméno "Internet Phone" dostal konkrétní produkt firmy Vocaltec, který byl prvním svého druhu a odstartoval celý nový segment trhu s produkty pro telefonování po Internetu. Dnes je pojem "Internet Phone" chápán spíše jako obecné označení druhu (typu produktu, pro potřeby telefonování po Internetu).

Server push, client pull

k tomu, aby diskuse v reálním čase prostřednictvím služby WWW mohla vůbec fungovat, je nutné využít určitého technického triku. Problém je totiž v tom, že obsah WWW stránek, které uživateli zprostředkovávají průběh diskuse (obsahují text několika posledních příspěvků a formulář pro zadání vlastního příspěvku) musí být pravidelně obnovovány (osvěžovány). K tomu by stačilo, aby sám uživatel pravidelně (například každou jednu minutu) mačkal tlačítko reload (pro opakované načtení aktuální WWW stránky). Naštěstí toto ale není jediné možné řešení, a uživatele není nutné tím zatěžovat. Lze totiž dosáhnout i toho, aby se příslušná stránka "natahovala" opakovaně sama - lze k tomu použít hned několik mechanismů, souvisejících s fungováním protokolů HTTP a s možnostmi jazyka HTML, a lze je rozdělit na dvě hlavní skupiny: "server push" (kdy se o obnovu stará WWW server tím, že doslova "tlačí" novou verzi příslušné WWW stránky svému klientovi). Další možností pak jsou mechanismy typu "client pull", kdy si klient (přesněji: WWW browser) sám pravidelně a automaticky znovu stahuje příslušnou WWW stránku ze serveru.

Web Chat, Web IRC

nevýhodou služby IRC je její samostatnost, neboli její vlastní specifický způsob fungování, založený na vlastních komunikačních protokolech, a vyžadující specializované IRC servery i specializované IRC klienty. Stejného efektu jako služba IRC - tj. možnosti "psané komunikace" v reálném čase, mezi více účastníky - však lze dosáhnout i prostřednictvím mnohem univerzálnějších služeb, konkrétně i prostřednictvím služby WWW. Princip je zde takový, že komunikující uživatel používá běžný WWW browser, a jeho prostřednictvím pracuje se stránkami, které mu zprostředkovávají příslušnou skupinovou diskusi. Své vzkazy (příspěvky) zapisuje do formuláře, který je pro něj na příslušné WWW stránce připraven. Stejným způsobem (prostřednictvím WWW stránky) mu jsou zobrazovány také jednotlivé diskusní příspěvky.
Nejednotné je prozatím označení takovýchto služeb - v praxi se nejčastěji používají názvy konkrétních produktů, resp. řešení, které tímto způsobem fungují.

IRC,

Internet Relay Chat
služba Internetu, umožňující psaný dialog v reálném čase mezi apriorně neomezeným počtem účastníků. V rámci této služby existují tzv. diskusní kanály (channels), které jsou tematicky zaměřené a mohou být vytvářeny i dynamicky, na základě zájmu a momentální potřeby. Uživatelé se pak přihlašují k jednotlivým kanálům podle svého výběru (mohou se přihlásit i k několika současně), a tím se účastnit diskuse (a zase jí ukončovat, svým odhlášením se z kanálu). Své jednotlivé příspěvky (typicky jednořádkové vzkazy) pak zasílají do diskusního kanálu jako takového, s tím že jejich faktickými příjemci jsou všichni účastníci, kteří jsou momentálně přihlášení k příslušnému kanálu. Vzhledem k předem neznámému počtu komunikujících účastníků v každém kanálu přitom musí být samotné vedení dialogu řešeno jinak, než u služeb typu chat a talk - není možné zde rozdělit obrazovku na části, vyhrazené jednotlivým komunikujícím. Stejně tak není možné přenášet vzkazy průběžně znak po znaku. Místo toho jsou typicky jednořádkové příspěvky vždy sestaveny (napsány) celé u uživatele, a teprve pak jsou (jako jeden celek) odesílány do příslušného kanálu. Všem účastníkům diskuse se pak všechny takovéto vzkazy promítají do jednoho zobrazovacího okna, a aby se poznalo od koho pochází, jsou přitom uvozeny vhodnou přezdívkou svého autora (kterou si účastník může sám zvolit, v okamžiku přihlašování ke kanálu).

Chat

talk (v doslovném překladu "pokec", "(roz)hovor"):
služba, která funguje obdobně jako telefon, ale pouze v psané formě - obě komunikující strany si svůj vzájemný dialog píší, přes klávesnice a obrazovky svých počítačů. Jde o službu, která může být provozována prakticky kdekoli, i v prostředí malých lokálních sítích. Jelikož jde o komunikaci pouze mezi dvěma účastníky, bývá obrazovka rozdělena na dvě části (dvě okna), a v každém z nich se (na obou obrazovkách) průběžně zobrazuje to, co jeden, resp. druhý komunikující účastník právě píše, znak po znaku.

Real-time services

(služby fungující v reálném čase):
tímto termínem se obecně označují služby, které vyžadují současnou přítomnost a aktivitu komunikujících stran, a zprávy mezi nimi přenáší bez toho, že by tyto byly někde uchovávány (skladovány), a teprve později dále zpracovávány. Příkladem služby fungující v reálném čase (byť z prostředí mimo Internet) je klasický telefon, příkladem služby Internetu, která nefunguje v reálném čase, je například elektronická pošta. Internet nebyl z historických důvodů příliš dobře uzpůsoben pro provozování služeb fungujících v reálném čase - proto, že negarantuje průběžné přenosové zpoždění, ani jeho rozptyl (není totiž předem známo, jak dlouho se který "kus dat" zdrží v kterémkoli z průchozích uzlů). Z tohoto důvodu se rozvíjely spíše takové služby fungující v reálném čase, které nejsou tak citlivé na pravidelnost doručování svých dat.

Hytelnet

Jedním z největších problémů služby Telnet je značná roztříštěnost jejích zdrojů, neboli aplikací dostupných na nejrůznějších uzlových počítačích v rámci Internetu. Byť jsou většinou poněkud staršího data, je jich stále doslova nepřeberné množství, a je v nich skryto také velké informační bohatství, které by bylo škoda hodit za hlavu. Jednou z možných forem evidence zdrojů, dostupných prostřednictvím Telnetu, je i databáze jménem Hytelnet, umožňující vyhledávat na hypertextovém principu (odsud také její pojmenování).

Telnet

další "historickou" službou Internetu je i služba Telnet. Také ona, podobně jako FTP archivy, dostala své jméno podle protokolu, pomocí kterého funguje -zde jde o protokol Telnet, který umožňuje tzv. vzdálené přihlašování (anglicky: remote login). Jde v zásadě o to, že uživatel jednoho počítače, propojeného prostřednictvím Internetu s jiným (vzdáleným) počítačem, se dostává do stejného postavení, jako kdyby byl přímým uživatelem onoho vzdáleného počítače (jako kdyby seděl přímo u jeho terminálu). Dobré je to k tomu, aby si takovýto uživatel mohl pouštět a používat aplikace, běžící na vzdáleném počítači - neboli aby mohl pracovat "na dálku" na vzdáleném počítači (který se může nacházet na skutečně vzdáleném místě, třeba až na druhé straně zeměkoule). Tímto způsobem je možné využívat na dálku například výpočetní kapacitu vzdálených superpočítačů. Obliba služby Telnet byla dána především tím, že umožňuje provozovat "na dálku" prakticky všechny aplikace, dostupné "místním" uživatelům vzdáleného počítače, bez toho že by tyto aplikace byly nějak explicitně uzpůsobovány práci v síti, či dokonce jakkoli "věděly" o existenci sítě jako takové. Dodnes se prostřednictvím služby Telnet přistupuje například k různým rezervačním systémům, knihovním systémů apod., fungujícím v režimu host/terminál (zatímco například aplikace s architekturou klient/server nelze tímto způsobem provozovat.

Anonymous FTP

(Anonymní FTP)
klasické FTP archivy, vázané na znalost uživatelského jména a hesla, jsou vhodné například tam, kde firma chce zpřístupnit určité soubory svým zákazníkům - pak totiž není až takový problém je všechny obeslat a říci jim, pod jakým jménem a s jakým heslem se mají k FTP archivu přihlašovat. Jakmile ale půjde o takový FTP archiv, který má být přístupný skutečně komukoli "z ulice", a koho není z principu možné kontaktovat předem a potřebné přihlašovací údaje mu sdělit, bude všechno jinak. Pak totiž může nastoupit pouze dopředu známá konvence, které se přizpůsobí jak provozovatelé veřejných FTP archivů, tak i všichni jejich potenciální návštěvníci. Tato konvence samozřejmě existuje a spočívá v tom, že uživatel "z ulice" se přihlašuje pod uživatelským jménem "anonymous" (doslova: anonymní uživatel). Jako heslo pak typicky musí uvést svou adresu pro elektronickou poštu, která ale slouží výhradně pro evidenční účely (aby provozovatel archivu měl přehled o tom, kdo jsou jeho návštěvníci). Od přihlašovací konvence je pak odvozeno i pojmenování veřejných FTP archivů - říká se jim "anonymní FTP archivy".