Pojmy-počítače
ATM - Asynchronous Transfer Mode II.
AAL - ATM Adaptation Layer (Adaptační vrstva ATM)
Základní přenosové funkce, tedy transport jednotlivých ATM buněk, zajišťuje hlavní vrstva ATM, neboli tzv. ATM vrstva. S tím, že by bezprostředně nad touto vrstvou byly provozovány jednotlivé aplikace, však autoři ATM příliš nepočítali - zejména proto, že požadavky různých aplikací na druh a kvalitu poskytovaných přenosových služeb mohou být skutečně diametrálně odlišné. Proto nad základní "přenosovou" ATM vrstvou sídlí ještě tzv. adaptační vrstva (ATM Adaptation Layer), jejímž úkolem je zajišťovat potřebné přizpůsobení mezi možnosti ATM vrstvy a požadavky vyšších vrstev.
AAL1
pro adaptační vrstvu bylo připraveno několik protokolů, lišících se v tom, jaké kategorii aplikací vychází vstříc, přičemž jednotlivé verze jsou číslovány. Jako AAL1 je označován protokol, který vychází vstříc nekomprimovaným přenosům v reálném čase, a vytváří tzv. bitovou rouru - z jedné strany se do ní vkládají jednotlivé bity, které z druhé strany zase vystupují (přičemž veškerou segmentaci bitového proudu do ATM buněk transparentně zajišťuje právě protokol AAL1). Jde v zásadě o nadstavbu nad režimem CBR (Constant Bit Rate) ATM vrstvy, který se ale týká přenosu celých ATM buněk.
AAL2
protokol AAL2 je určen pro komprimované přenosy zvuku a obrazu, které také potřebují "dorazit včas", ale díky komprimaci nemají stejnoměrné nároky na přenosovou kapacitu.
AAL3/4
vedle protokolů AAL1 a AAL2, určených pro přenosy citlivé na čas doručování jednotlivých částí dat, byly připravovány i protokoly AAL3 a AAL4, pro přenosy které nejsou tolik citlivé na rovnoměrnost doručování. Oba protokoly se přitom měly lišit v tom, zda fungují ve spojovaném či nespojovaném režimu (přičemž samotná ATM vrstva funguje zásadně spojovaně, takže nespojovaný charakter musí být poměrně složitě emulován). Časem ale autoři dospěli k závěru, že dva samostatné protokoly AAL3 a AAL4 nejsou zapotřebí, a místo nich byl vyvinut protokol společný, označovaný jako AAL3/4. Ten přitom může fungovat v režimu "roury", kdy vytváří iluzi spojitého datového proudu a sám si rozhoduje o tom, kdy přenášená data "rozřeže" na vhodně velké bloky a ty pak skutečně přenese. Další možností je tzv. blokový režim, kdy už samotný protokol AAL3/4 dostává data "nařezaná" do bloků a ty pak přenáší.
AAL5
protokoly AAL1 až AAL3/4 vznikly ve světě spojů, způsobem který byl ve světě počítačů silně kritizován. Například standard AAL2 byl přijat v časové tísni, když se zjistilo že obsahuje závažné chyby, a tak byly ze standardu vypuštěny některé důležité parametry, aby se sice dodržel termín odevzdání standardu, ale výsledek byl záměrně zcela nepoužitelný. Protokol AAL3/4 byl sice standardizován jako funkční, ale je zase nesmírně složitý a neefektivní. O protokolu AAL1 se zjistilo, že vlastně není vůbec zapotřebí. Když si tuto situaci uvědomili ve světě počítačů, rozhodli se vyvinout vlastní protokol pro adaptační vrstvu AAL. Tento protokol dostal označení AAL5 a je dnes zdaleka nejpoužívanějším ve světě ATM. Poskytuje v zásadě stejné služby jako AAL3/4, tedy spojovaný i nespojovaný přenos v režimu blokového přenosu i "roury", ale je výrazně jednodušší a efektivnější než AAL3/4.
Native ATM application
Existence adaptační vrstvy AAL sice vycházela vstříc potřebám různých aplikací, ale zase ne zcela dokonale. Například u datových aplikací, typických pro provoz v počítačových sítích (tedy nejvíce pro přenosové protokoly na úrovni síťové vrstvy), se ukázalo že i přes existenci adaptační vrstvy panuje stále ještě velká odlišnost mezi tím, co nabízí ATM a co tyto aplikace očekávají. Snad nejkřiklavějším příkladem je neexistence všesměrového vysílání, neboli vysílání z jednoho zdroje všem existujícím příjemcům současně. To ATM skutečně nedokáže poskytnout, a ani adaptační vrstva tento handicap neodstraňuje. Případné aplikace, které by mohly být provozovány přímo nad adaptační vrstvou, by tak musely být doslova ušity na míru možnostem a vlastnostem ATM, resp. vlastnostem a schopnostem adaptační vrstvy. Takovéto aplikace, označované jako "nativní" (doslova: rozené pro ATM) by však zase nemohly jednoduše fungovat v prostředí mimo ATM. Při nasazení ATM například do role páteřní sítě by to znamenalo, že by tyto aplikace nemohly "dosáhnout" mimo páteřní části sítě, tedy například až k jednotlivým pracovním stanicím atd.
AAL - ATM Adaptation Layer (Adaptační vrstva ATM)
Základní přenosové funkce, tedy transport jednotlivých ATM buněk, zajišťuje hlavní vrstva ATM, neboli tzv. ATM vrstva. S tím, že by bezprostředně nad touto vrstvou byly provozovány jednotlivé aplikace, však autoři ATM příliš nepočítali - zejména proto, že požadavky různých aplikací na druh a kvalitu poskytovaných přenosových služeb mohou být skutečně diametrálně odlišné. Proto nad základní "přenosovou" ATM vrstvou sídlí ještě tzv. adaptační vrstva (ATM Adaptation Layer), jejímž úkolem je zajišťovat potřebné přizpůsobení mezi možnosti ATM vrstvy a požadavky vyšších vrstev.
AAL1
pro adaptační vrstvu bylo připraveno několik protokolů, lišících se v tom, jaké kategorii aplikací vychází vstříc, přičemž jednotlivé verze jsou číslovány. Jako AAL1 je označován protokol, který vychází vstříc nekomprimovaným přenosům v reálném čase, a vytváří tzv. bitovou rouru - z jedné strany se do ní vkládají jednotlivé bity, které z druhé strany zase vystupují (přičemž veškerou segmentaci bitového proudu do ATM buněk transparentně zajišťuje právě protokol AAL1). Jde v zásadě o nadstavbu nad režimem CBR (Constant Bit Rate) ATM vrstvy, který se ale týká přenosu celých ATM buněk.
AAL2
protokol AAL2 je určen pro komprimované přenosy zvuku a obrazu, které také potřebují "dorazit včas", ale díky komprimaci nemají stejnoměrné nároky na přenosovou kapacitu.
AAL3/4
vedle protokolů AAL1 a AAL2, určených pro přenosy citlivé na čas doručování jednotlivých částí dat, byly připravovány i protokoly AAL3 a AAL4, pro přenosy které nejsou tolik citlivé na rovnoměrnost doručování. Oba protokoly se přitom měly lišit v tom, zda fungují ve spojovaném či nespojovaném režimu (přičemž samotná ATM vrstva funguje zásadně spojovaně, takže nespojovaný charakter musí být poměrně složitě emulován). Časem ale autoři dospěli k závěru, že dva samostatné protokoly AAL3 a AAL4 nejsou zapotřebí, a místo nich byl vyvinut protokol společný, označovaný jako AAL3/4. Ten přitom může fungovat v režimu "roury", kdy vytváří iluzi spojitého datového proudu a sám si rozhoduje o tom, kdy přenášená data "rozřeže" na vhodně velké bloky a ty pak skutečně přenese. Další možností je tzv. blokový režim, kdy už samotný protokol AAL3/4 dostává data "nařezaná" do bloků a ty pak přenáší.
AAL5
protokoly AAL1 až AAL3/4 vznikly ve světě spojů, způsobem který byl ve světě počítačů silně kritizován. Například standard AAL2 byl přijat v časové tísni, když se zjistilo že obsahuje závažné chyby, a tak byly ze standardu vypuštěny některé důležité parametry, aby se sice dodržel termín odevzdání standardu, ale výsledek byl záměrně zcela nepoužitelný. Protokol AAL3/4 byl sice standardizován jako funkční, ale je zase nesmírně složitý a neefektivní. O protokolu AAL1 se zjistilo, že vlastně není vůbec zapotřebí. Když si tuto situaci uvědomili ve světě počítačů, rozhodli se vyvinout vlastní protokol pro adaptační vrstvu AAL. Tento protokol dostal označení AAL5 a je dnes zdaleka nejpoužívanějším ve světě ATM. Poskytuje v zásadě stejné služby jako AAL3/4, tedy spojovaný i nespojovaný přenos v režimu blokového přenosu i "roury", ale je výrazně jednodušší a efektivnější než AAL3/4.
Native ATM application
Existence adaptační vrstvy AAL sice vycházela vstříc potřebám různých aplikací, ale zase ne zcela dokonale. Například u datových aplikací, typických pro provoz v počítačových sítích (tedy nejvíce pro přenosové protokoly na úrovni síťové vrstvy), se ukázalo že i přes existenci adaptační vrstvy panuje stále ještě velká odlišnost mezi tím, co nabízí ATM a co tyto aplikace očekávají. Snad nejkřiklavějším příkladem je neexistence všesměrového vysílání, neboli vysílání z jednoho zdroje všem existujícím příjemcům současně. To ATM skutečně nedokáže poskytnout, a ani adaptační vrstva tento handicap neodstraňuje. Případné aplikace, které by mohly být provozovány přímo nad adaptační vrstvou, by tak musely být doslova ušity na míru možnostem a vlastnostem ATM, resp. vlastnostem a schopnostem adaptační vrstvy. Takovéto aplikace, označované jako "nativní" (doslova: rozené pro ATM) by však zase nemohly jednoduše fungovat v prostředí mimo ATM. Při nasazení ATM například do role páteřní sítě by to znamenalo, že by tyto aplikace nemohly "dosáhnout" mimo páteřní části sítě, tedy například až k jednotlivým pracovním stanicím atd.
Labels: Počítače
posted by rebarbora @ 7:50 AM
